Žlutá vydra nejen o životě s AS

 V posledním měsíci mě potkala spousta nových nečekaných zážitků. Udělala jsem státnice z jednoho oboru. Přestěhovala jsem se na kolej k Péťovi. Zjistila jsem, že budu muset konat praxi distanční formou. Byla jsem testována na covid. A taky jsem byla na regresní terapii . Na regresi jsem chtěla jít dost dlouho. Pevně jsem se rozhodla ji absolvovat v momentě, kdy jsem si uvědomila, že docela velká spousta mých problémů v komunikaci pramení z toho, že jsem se jako dítě velmi upnula ke zcela konkrétním a specifickým vyústěním nějakých situací , které zrovna zavládly u nás doma - a myslela jsem si, že takto to bude ve světě vypadat. Nebyla jsem jakožto dítě schopná rozumně posoudit, že tohle je jen jedno (a ne zrovna šťastné) řešení z bambilionu, že takhle na mě nebudou reagovat všichni. A pak jsem úspěšně zapomněla, že jsem svoje zkušenosti získala tímto způsobem, tudíž jsem si celou pubertu a mladou dospělost lámala hlavu s tím, jak se krucinál zbavit těch předsudků (co si kdo bude...

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd...

Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown . Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si ( v podstatě tedy vymýšlet ), to jsem nechtěla. Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí , které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco. Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy. Třeba jsme by...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní ....

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt...

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si...

Pro začátek přeji krásný den. Zamýšlela jsem se asi po několikáté nad různými kamarádskými vztahy , kterými jsem měla šanci za dvacet let projít. Bylo jich opravdu dost. Sice autisté často nemají přátele, ale už víme, že u děvčat je to trošku jinak . U nás není zas až takový problém to přátelství najít, ale udržet  ho. Někdy je to kvůli nám, jindy zase kvůli druhé straně. Jako nejhlavnější problém (z naší strany) vidím to, že co nám umožňuje přežít v neurotypické společnosti, to se často v přátelství stává prokletím - maskování . Vy se naučíte nasazovat si určité masky, abyste nevyčnívali a mohli jakž takž hladce fungovat v nějakém kolektivu, kde musíte být - až už pomalu ani nevíte, kdo vlastně jste vy tam uvnitř. A pak se spřátelíte s někým, na koho vaše maska zapůsobila. Jenže vy ji nemůžete držet pořád. Ano, často se povede, že kamarád odhalí části vašeho pravého já a neuteče s křikem, ale ani to ještě není záruka, že přátelství opravdu vydrží. Rozhodla jsem se, že už...

Přála bych si... ...aby si lidé nechtěli navzájem pořád dělat naschvály, habaďůry a intriky. ...aby se lidi postupem života neodnaučovali směle říkat, co potřebují a chtějí. ...aby nám nebylo vštěpováno, že kdo naslouchá svým potřebám a přáním, je sobec. ...aby bylo možné někomu říct "teď na tebe nemám náladu" a nebylo to bráno jako jedovatý trn. Já to opravdu nemyslím zle. ...mít kouzelnou hůlku , která by uměla dělat z ničeho něco a hned, bez práce a investic. Protože bych si taky třeba přála: ...aby se všechny ty krásné starobylé domy v centru i na okraji města mohly zázračně opravit a nechátraly dál, až je nechá majitel zbořit, protože je to nakonec levnější varianta. ...aby stačilo zavřít oči a hned bych mohla být tam, kde potřebuju , bez únavných cest autobusem. ...abych mohla úplně libovolně střídat jakékoliv účesy, oblečení a vůbec vzhled , podle momentálního rozpoložení. ...mít svoji vlastní tramvaj. ...aby existovala Škola čar a ko...

Když jsem četla Deník Anny Frankové , úplně jsem se s ní ztotožňovala (mimo jiné) v pasáži, kde říká, že se jí často chce prosit boha, aby jí dal jinou povahu . Takovou povahu, která by všechny lidi nepopouzela proti ní. Já sama pro sebe bych si to ještě doplnila - občas bych si moc přála mít jinou povahu, abych proti sobě nepopouzela ostatní a aby ostatní tolik nepopouzeli mě . (když si řeknu slovo popouzet , představuju si velký kus molitanu, který mi zacpává pusu , už to radši říkat nebudu :D) Nerada bych vypadala jako neustále se litující fňukna , která má pocit, že s ní není nic špatně, nýbrž že všichni ostatní okolo se musí změnit. Právě proto bych k té původní větě dodala ještě druhou část. Já jsem si prostě vědoma toho, že mě u druhých lidí často zbytečně serou věci, nad kterými by ostatní lidi jen mávli rukou. Já to vím, dokonce mě sere I TO, jenže já opravdu nevím, co s tím mám proboha dělat. Není to tak, že bych od rána do večera někoho kritizovala, to přenechá...

Včera bylo druhého dubna , což byl světový den šíření povědomí o autismu. Zní to trochu krkolomně, ale vlastně taky nevím, jak jinak by se mu mělo říkat. On vlastně celý duben je měsícem autismu. Zvláštní, že zrovna na duben vyšla tahle epizoda (pevně doufám, že je to skutečně pouze epizoda) s karanténou - najednou se všichni chtě nechtě cítíme jako autisté. A paradoxní je, že možná právě autisté (nebo alespoň Aspergeři) tuhle situaci zvládají docela dobře, pokud nejsou v nějaké zvlášť svízelné situaci nebo pokud nejsou děti - něco nám teď bylo vytyčeno, máme jasné hranice zvenčí , to se smí, to se nesmí, ocaď pocaď, hotovo dvacet. Zůstáváme ve své bublině, "ve svém světě" , jak se často o autistech říká, že občas jsou. Však jsem se o tom včera bavila s aspie kamarádkou, že by mi teď ke spokojenosti moc nechybělo, protože jsem nedávno říkala něco o tom, jak mě mrzí, že nemůžu chodit do školy ve svém městě , ani ne proto, abych mohla bydlet doma, ale proto, abych mohla ...

Nerada bych působila nějak jako že chci vykrádat an  a její rubriku Perličky , kde má různé střípky z dialogů. Tohle nemají být dialogy, spíš monology. Odhodlala jsem se k tomu, abych tu občas upustila (v poupravené verzi, přiznávám) úryvky ze svých nesčetných deníků  (prej nesčetných, je jich asi pět, ale tak znáte hyperbolu). Protože poslední dobou se mi stává, že bych už už chtěla napsat článek, ale pak to všechno vždycky zase smažu, protože to nedokážu dokončit. A pak si přečtu něco z dřívějška, co bylo možná zaslepené emocemi, ale působí to na mě tak...čistě . Emoce jsou vlastně super věc (a to říkám i jako člověk, který se občas podezírá z alexithymie - neschopnosti popsat své emoce), i ten tolik zatracovaný vztek, protože je to prostě upřímné. Je to jasné a pravdivé, o kolik je v tomhle světle najednou lepší výbuch vzteku (který mluví pravdu), než chladné manipulování a popotahování za nitky. Aspoň pro mě. Dost však už úvodních slov. První úryvek pochází z mého p...

Občas je těžké být na autistickém spektru. Ani ne tak proto, že byste byli tak moc "hendikepovaní", ale spíš kvůli těm nejrůznějším očekáváním , která k vám ze všech stran přicházejí a vy je zkrátka nenaplňujete - ať už jde o ta, která mají lidé, již o autismu (a že je i vaší součástí) nevědí nic a tudíž od vás logicky očekávají to, co od neurotypiků, nebo ta, která mají ti, co o autismu sice něco vědí, ale nevědí už, jak to funguje v praxi . Ti zas od vás nejspíš budou očekávat něco z těchto věcí: Autismus jde poznat. Poznat moc nejde a rozhodně ne na první pohled. Myslím si dokonce, že i u těch "nejtěžších" případů se na první pohled neprojevuje ani tak autismus, jako spíš to ostatní - mentální retardace, fyzické postižení a podobně. Autismus je spíš mozková záležitost . Řekla bych, že autismus nemůžete moc poznat , ale spíš ROZpoznat  - u někoho, koho znáte už nějakou dobu, zjišťujete, že na některé věci reaguje jinak než jeho vrstevníci , popřípadě svět c...