Žlutá vydra nejen o životě s AS

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd...

Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown . Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si ( v podstatě tedy vymýšlet ), to jsem nechtěla. Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí , které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco. Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy. Třeba jsme by...

Nerada bych působila nějak jako že chci vykrádat an  a její rubriku Perličky , kde má různé střípky z dialogů. Tohle nemají být dialogy, spíš monology. Odhodlala jsem se k tomu, abych tu občas upustila (v poupravené verzi, přiznávám) úryvky ze svých nesčetných deníků  (prej nesčetných, je jich asi pět, ale tak znáte hyperbolu). Protože poslední dobou se mi stává, že bych už už chtěla napsat článek, ale pak to všechno vždycky zase smažu, protože to nedokážu dokončit. A pak si přečtu něco z dřívějška, co bylo možná zaslepené emocemi, ale působí to na mě tak...čistě . Emoce jsou vlastně super věc (a to říkám i jako člověk, který se občas podezírá z alexithymie - neschopnosti popsat své emoce), i ten tolik zatracovaný vztek, protože je to prostě upřímné. Je to jasné a pravdivé, o kolik je v tomhle světle najednou lepší výbuch vzteku (který mluví pravdu), než chladné manipulování a popotahování za nitky. Aspoň pro mě. Dost však už úvodních slov. První úryvek pochází z mého p...

Jsem tu po trochu delší době, abych nějak shrnula takový hodně nepříjemný stav , ve kterém se právě nacházím. Přemýšlím, jak začít, aby to bylo srozumitelné. Když jsem byla v pubertě, mívala jsem depresivní období (to jsem ještě o AS takřka nic nevěděla a myslela jsem si, že jsem zkrátka divné introvertní NTčko). Samozřejmě, že mi bylo divné, že jsem kolem sebe viděla vrstevníky, kteří působili, jako by nikdy nic takového nezažili , jako by maximální vypětí emocí, které zažívají, bylo leda naštvání, ale ne taková frustrace a vypnutí, jako jsem cítila já. Záviděla jsem takovým lidem, protože jsem si říkala, že vztek sice není ideální, ale je akční a energický , kdežto smutek a deprese jsou pasivní a paralyzující. No, sice jsem tedy viděla lidi v mém věku, kteří jako by snad kromě blbých známek neměli žádné výrazné problémy v životě, ale i tak jsem svoje temná období přičítala pubertě a říkala si, že se to holt musí vydržet. Rodiče to hádám viděli stejně - no jo no, nešťastná láska, t...