Žlutá vydra nejen o životě s AS

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd...

Nerada bych působila nějak jako že chci vykrádat an  a její rubriku Perličky , kde má různé střípky z dialogů. Tohle nemají být dialogy, spíš monology. Odhodlala jsem se k tomu, abych tu občas upustila (v poupravené verzi, přiznávám) úryvky ze svých nesčetných deníků  (prej nesčetných, je jich asi pět, ale tak znáte hyperbolu). Protože poslední dobou se mi stává, že bych už už chtěla napsat článek, ale pak to všechno vždycky zase smažu, protože to nedokážu dokončit. A pak si přečtu něco z dřívějška, co bylo možná zaslepené emocemi, ale působí to na mě tak...čistě . Emoce jsou vlastně super věc (a to říkám i jako člověk, který se občas podezírá z alexithymie - neschopnosti popsat své emoce), i ten tolik zatracovaný vztek, protože je to prostě upřímné. Je to jasné a pravdivé, o kolik je v tomhle světle najednou lepší výbuch vzteku (který mluví pravdu), než chladné manipulování a popotahování za nitky. Aspoň pro mě. Dost však už úvodních slov. První úryvek pochází z mého p...

Občas je těžké být na autistickém spektru. Ani ne tak proto, že byste byli tak moc "hendikepovaní", ale spíš kvůli těm nejrůznějším očekáváním , která k vám ze všech stran přicházejí a vy je zkrátka nenaplňujete - ať už jde o ta, která mají lidé, již o autismu (a že je i vaší součástí) nevědí nic a tudíž od vás logicky očekávají to, co od neurotypiků, nebo ta, která mají ti, co o autismu sice něco vědí, ale nevědí už, jak to funguje v praxi . Ti zas od vás nejspíš budou očekávat něco z těchto věcí: Autismus jde poznat. Poznat moc nejde a rozhodně ne na první pohled. Myslím si dokonce, že i u těch "nejtěžších" případů se na první pohled neprojevuje ani tak autismus, jako spíš to ostatní - mentální retardace, fyzické postižení a podobně. Autismus je spíš mozková záležitost . Řekla bych, že autismus nemůžete moc poznat , ale spíš ROZpoznat  - u někoho, koho znáte už nějakou dobu, zjišťujete, že na některé věci reaguje jinak než jeho vrstevníci , popřípadě svět c...

Zdravím. Tento příspěvek se nejspíš nebude tak bezprostředně dotýkat autismu, pokud tedy nechcete do této kategorie zahrnovat i jen to, co prostě napíše autista. Včera večer jsem dlouho ležela před spaním v posteli (ano, to se mi stává hodně často a občas je to fakt otravné , jenže ono pořád nějak usnout ne a nejde) a přemýšlela. Obvykle tak přemýšlím o věcech, které se ten den staly, co jsem si kde přečetla, viděla a tak podobně. Někdy stačí úplná maličkost a v myšlenkách mě to vystřelí k dávno zapomenutým zákoutím mé mysli , až se sama divím, o čem to zas přemítám. Někdy si musím sama říct "STOP, přestaň se tímhle zabývat, protože to už bylo dávno a nemusíš se v tom zase babrat". Na to většinou pomáhá začít dělat něco jiného, kdy se budu muset soustředit na tu činnost. Nebo si začnu polohlasem opakovat nějaký dvouslabičný shluk hlásek , který mě zrovna napadne, abych ty myšlenky přehlušila. Tohle ale pomáhá a má smysl jen u takových věcí, které vlastně ve výsledku nejsou ...