Pár mýtů o autismu a autistech

Občas je těžké být na autistickém spektru. Ani ne tak proto, že byste byli tak moc "hendikepovaní", ale spíš kvůli těm nejrůznějším očekáváním, která k vám ze všech stran přicházejí a vy je zkrátka nenaplňujete - ať už jde o ta, která mají lidé, již o autismu (a že je i vaší součástí) nevědí nic a tudíž od vás logicky očekávají to, co od neurotypiků, nebo ta, která mají ti, co o autismu sice něco vědí, ale nevědí už, jak to funguje v praxi. Ti zas od vás nejspíš budou očekávat něco z těchto věcí:

1. Autismus jde poznat. Poznat moc nejde a rozhodně ne na první pohled. Myslím si dokonce, že i u těch "nejtěžších" případů se na první pohled neprojevuje ani tak autismus, jako spíš to ostatní - mentální retardace, fyzické postižení a podobně. Autismus je spíš mozková záležitost. Řekla bych, že autismus nemůžete moc poznat, ale spíš ROZpoznat - u někoho, koho znáte už nějakou dobu, zjišťujete, že na některé věci reaguje jinak než jeho vrstevníci, popřípadě svět chápe odlišným způsobem než vy. Z fleku ale ukázat na člověka, kterého vidím poprvé, a říct - autista!, to je poměrně odvážné a často nepřesné.
2. K autistovi musíte přistupovat "tak a tak". Ano, samozřejmě je skvělé, že se někdo pokouší aktivně zjistit, jak by měl nejlépe komunikovat s autistickým člověkem, a že někdo druhý se pokouší tento mustr na auti-komunikaci vytvořit. Jenže potíž je v tom, že tyto postupy - stejně jako u "běžných" dětí a dospělých, nemůžou fungovat univerzálně. Jediná univerzální rada (stejně tak ve výchově NT dětí!) by mohla být - ptejte se toho člověka. A pokud vám nedokáže říct (a to pozor, nejenom verbálně), co by potřeboval, alespoň se to snažte vypozorovat z jeho reakcí. U autistických dětí je často problém v tom, že rodiče a učitelé lámou hůl nad domluvou či komunikací s nimi, protože jsou ty děti například nemluvící. To ale neznamená, že nedokážou vyjádřit své potřeby a nelibost. Jen to dělají jinak, než jsme zvyklí.
3. Na autisty se musí opatrně. Možná bude drsné, co teď řeknu, ale zejména po zjištění diagnózy u svého dítěte se někdy stává, že rodiče se začnou na dítě dívat optikou, jako by to nebyl člověk, ale časovaná bomba. Pomoc, máme tady autistu! Co teď? Co s ním? Vždyť může kdykoli dostat záchvat vzteku! To je poměrně nešťastné. Tím se totiž úplně zavírá ta možnost komunikace s dítětem. Jeho se přece nemůžu na nic ptát, je autista, on to nedokáže říct, nebo nevnímá, co mu říkám. Ano, autistické děti mívají meltdowny a záchvaty (sebe)agrese. To ale neznamená, že rády ubližují a jsou zlé. Je to těžké, ale spíš než opatrné přešlapování a snaha hlavně být dítěti takzvaně po vůli, aby nebyl elent, je prospěšnější sledovat, co meltdowny způsobuje a proč.
4. Autisté jsou sebestřední, vy je nezajímáte, budou mluvit pouze o sobě. No. Je pravda, že autisté obecně rádi mluví o svých speciálních zájmech, kdykoli k tomu dostanou příležitost. Ale zas na druhou stranu, kdo se rád nebaví o tom, co ho zajímá? Akorát že u NT to bývají spíš vztahy, práce nebo co já vím oblíbené knihy či kapely, kdežto u autistů to jsou "střelenější" zájmy. Anebo ani ne, ale autista se prostě třeba i o ty vztahy nebo rodinnou psychologii může zajímat tak do hloubky, že to NT člověku střelené přijde. Často jsem se setkala s tím, že když autista začal hovořit o svém zájmu (se zapálením sobě vlastním), přítomní neurotypici neřekli ani slovo o tom, že by rádi změnili téma nebo něco podobného - spíš na něj koukali jako na debílka, co si plácá, s křečovitým neupřímným úsměvem pokyvovali hlavami a když setkání skončilo, říkali něco jako "Pane bože, on se nedal odbýt, to bylo strašný!" Až na to, že se toho autistu nikdo odbýt ani nepokusil. Když nám nedáte zpětnou vazbu nebo nás nezastavíte, tak se nedivte, že vás takzvaně nepustíme ke slovu.
5. Autista musí/nemůže být takový a takový. Podobné jako bod číslo jedna. Někdo vidí film o Rainmanovi nebo Temple Grandin a hned má jasno - autista musí být vysoce inteligentní, autista nemůže mít rád dotyky druhých. A tak dále. Pravdou je (i když zase ne u všech), že je zvýšená pravděpodobnost toho, že autista může mít v určitých oblastech nějakým způsobem extrémní preference. Například nesnese dotyk druhého, nebo jej naopak až maniakálně vyhledává. Nelze však jednoznačně říci, že to musí být jen ten jeden nebo druhý extrém, a že pokud to tak dotyčný nemá, nemůže být autista.
6. Autista je asociál. Tohle bude možná překvapivé. Přece se často říká, že autisté mívají problém zapadnout do kolektivu a družit se s ostatními, ne? No, ne tak docela. Ono totiž velmi záleží na tom, jaký ten kolektiv je. Já jsem třeba vždycky toužila po partě, kde bychom na sebe byli hodní, ale zároveň do sebe uměli rýpat a zasmát se spolu. Běžně je ale standard to, že uvnitř party jsou ještě menší dvojice a trojice, navzájem se tam lidé (hlavně holky) pomlouvají a tak. Asi to tak není vždycky, ale já jsem bohužel ještě na takovou přátelskou skupinu nenarazila. Anebo ne, to jsem řekla blbě, ani to nemusí být tak, že by se všichni v té partě tajně nenáviděli, spíš to bývá tak, že si prostě s těmi lidmi z nějakého důvodu nesednu, a to se pak můžu stavět na hlavu, ale zkrátka to nejde. Je ale pravda, že když jsem se dostala do nějaké větší skupiny, tak pro mě bylo mnohem snazší se aklimatizovat, pokud alespoň někdo z ní projevil zájem mě tam vůbec mít. Většinou to totiž bývalo tak, že mě ke své partě přivedl jeden člověk, který mě znal, ale ostatním jsem byla těžce u zadku. Ne že bych byla nafoukaná a myslela si, že mě musí každý obdivovat, ale... když o vás někdo nejeví zájem, máte potřebu s ním trávit čas? Já ne, ale to mi pak bylo vyčítáno, jako že se ani nesnažím tam zapadnout.
7. Autistu nezajímají vztahy a sex. Jo, tohle se pojí s klasickou představou takového toho univerzálního postižence (pardon), který je jako tříleté dítě a pořád se směje a naivita z něho jen tryská. Tak já třeba, ačkoli se pokládám za naivní (a neberu to jako pejorativum) a často dětskou, tak jsem nikdy neměla problém s tím najít si kluka. Nebo problém - já jsem si připadala, že o mě nikdo nestojí, nikdy jsem nezažila takové to zvaní na drink a lichotivé poznámky od kluků, ale od roku 2014 jsem někoho měla v podstatě nepřetržitě. Byli to celkem čtyři kluci, abych zas nevypadala jako nějaká rozhoďnožka. :D Prakticky všichni ale byli ze školy - čili jsem je víceméně už znala dopředu. Abych to ale zase stočila na tu původní myšlenku - zájem o opačné pohlaví mě opravdu nemíjel. Samozřejmě je mezi autisty dost asexuálních lidí - asi takové procento, jako mezi neurotypiky. Rozhodně však není správná představa, že když se někdo chce líbit druhým a mít s nimi vztah (nebo něco), tak to nemůže být autista. Je fakt, že vzhledem k doslovnému vnímání a upřímnosti je časté, že autista se "prozradí" tím, že třeba neumí flirtovat (Já! Tady! Totální dřevo!) nebo flirt od druhých rozpoznat (Že by zase já? Často sebeironicky říkám, že bych druhému nevěřila, že mě miluje, ani kdyby mi před ksichtem mával transparentem s tímto nápisem - myslela bych si, že si ze mě dělá legraci.), ale to nic nemění na tom, že tam ta touha párovat se často je.
8. Autista si myslí, že je něco víc. Ach jo. Tohle nedorozumění vzniká nejspíš tím, že autisté nemají moc zábrany sdílet s okolím svoje vědomosti a poznatky, takže to pak vypadá, že se nad ostatními vytahují a předvádějí se. Jenomže to je těžké, když někdo bere jako vychloubání pomalu i to, když jen konstatujete, že jste v něčem uspěli a máte tu smůlu, že to říkáte člověku, který neuspěl. Možná také některé autistické zpovědi působí dojmem "my máme ten svůj úžasný svět a trapní obyčejní neurotypici ani netuší", ale to taky není cílem našeho sdělení. Mohla bych říct, že to je podobné, jako když neurotypik píše o autistech a říká, jací jsou, jak to určitě mají a jak se projevují - ale ono to vlastně není to samé, protože autista píšící o neurotypicích mluví z pozice někoho, koho se nejspíš celé dětství snažili přemluvit či donutit (neboli vychovat), aby jednal a hovořil jako neurotypik a ono to nešlo a nešlo. Zatímco neurotypika sotva někdo nutil, aby se choval jako autista.

Mimochodem, ještě k poslednímu bodu - já mám už normálně s sebou v hlavě něco, čemu říkám rodičovský nebo také neurotypický hlas, který mi pořád našeptává, co bych v té a té situaci měla udělat, protože by to udělala máma/kamarádka/přítel/cizí NT žena, která mě inspiruje. Tenhle hlas se snažím pokud možno ignorovat, hlavně tedy v situacích, kdy není nezbytně nutné, abych se nějak potlačila, ale můžu vám pro zajímavost ukázat, jak ta "komunikace" vypadá.

Někdo ve společném chatu z fakulty: "Jak vám dopadla ta zkouška?"

X: "Nemám. :("

Já: Měla jsem za jedna, ještě teď mám radost. Tak mu teda odpovím..?

Rodičovský hlas: Děláš si srandu? Takhle se vytahovat před X, která to nedala? Nemusíš všem pořád cpát, jak ty zkoušky dáváš levou zadní.

Já: Ok, tak já teda X napíšu, že mě moc mrzí, že to neudělala..?

RH: Pane Bože!! Nechápeš, že to by bylo strašně netaktní? Dělat z ní nějakou chudinku?

Já: "Já jsem to dala nakonec." Píšu "nakonec", aby to nevypadalo, že to beru jako jednoduchou zkoušku, je to v pohodě?

Y: "X, to bude dobrýý, ještě máš dva pokusy, příště to dáš! O:) <3"

RH: Vidíš? Takhle se to dělá. Máš solidárně podpořit druhé, ne se vytahovat vlastními úspěchy...

No. Je to s tím hláskem občas zábava. :D Ale když si to takto sepíšu, tak jsem schopná si uvědomit, že ho fakt není potřeba vždycky poslechnout, protože mě spíš tyranizuje. Nevím, kde jsem k němu přišla, protože rodiče na mě takhle přísní nebyli. Snad se to někdy dozvím :)

Stereotypně ideální letní příbytek pro autistu. Je tam sám, má tam knížku a je vysoko - aby se mohl nad ostatními povyšovat! :D Jo, ale taky to byla trošku zkouška na strachy, protože se tam lezlo po žebříku, pod střechou mohli být pavouci a navíc to bylo celkově cizí prostředí...