Autismus a regresní terapie

 V posledním měsíci mě potkala spousta nových nečekaných zážitků. Udělala jsem státnice z jednoho oboru. Přestěhovala jsem se na kolej k Péťovi. Zjistila jsem, že budu muset konat praxi distanční formou. Byla jsem testována na covid. A taky jsem byla na regresní terapii.

Na regresi jsem chtěla jít dost dlouho. Pevně jsem se rozhodla ji absolvovat v momentě, kdy jsem si uvědomila, že docela velká spousta mých problémů v komunikaci pramení z toho, že jsem se jako dítě velmi upnula ke zcela konkrétním a specifickým vyústěním nějakých situací, které zrovna zavládly u nás doma - a myslela jsem si, že takto to bude ve světě vypadat. Nebyla jsem jakožto dítě schopná rozumně posoudit, že tohle je jen jedno (a ne zrovna šťastné) řešení z bambilionu, že takhle na mě nebudou reagovat všichni. A pak jsem úspěšně zapomněla, že jsem svoje zkušenosti získala tímto způsobem, tudíž jsem si celou pubertu a mladou dospělost lámala hlavu s tím, jak se krucinál zbavit těch předsudků (co si kdo bude určitě říkat, co mi kdo jistojistě odpoví, jak kdo stoprocentně zareaguje).

Řekla bych, že u dítěte s autismem je obrovsky důležitá schopnost rodiče provádět sebereflexi. Neznamená to, že musíte být superrodič, nikdy nepřešlápnout a jednat vždycky jen spravedlivě a se zenovým klidem. To by asi nikdo nedokázal. Je ale moc důležité, abyste dokázali odhadnout, co taková situace může způsobit do budoucna. A pak s tímto možným vysvětlením přispěchat v momentě, kdy se vaše dítě bude zmítat v pochybách a nebude chápat, jak je možné, že z nějaké "naprosto nevinné" poznámky má meltdown. Třeba je to proto, že jste ho nějak podobně kdysi dost nespravedlivě usadili a umlčeli, a když se chtělo bránit, křičeli jste na něj. A teď neví, jak má reagovat a zároveň se nepochopitelně bojí ozvat "normálně", protože (ze staré zkušenosti) si myslí, že by to nepomohlo, ale ví, že situace není spravedlivá. Tak roste frustrace. A je skvělé, když pak v takové chvíli, kdy má dítě pocit, že je na všechno samo a že jedině ono reaguje a myslí nějak ujetě, přičemž ani nemá důvod, zatímco všichni okolo jsou úplně normální, dokáže rodič přijít a říct třeba: "Hele já tě tak poslouchám a úplně mi to připomnělo, jak jsem ti kdysi něco podobného řekl, tys plakal a já tě okřikl. Teď už vím, že to nebylo správné, už bych to teď řešil jinak." Dítě si prostě uvědomí, že si za "špatné" reakce nemůže samo samotinké na celém světě.

Proto pro mě regrese představovala velkou šanci, jak se vymanit ze svých myšlenkových schémat, která k ničemu nebyla a rozum to věděl, ale připadalo mi, že sama nemám schopnost se jich zbavit. Tady se představuje nevýhoda autistického mozku - když o všem neustále přemýšlíte, tak zároveň vůči tomu trochu otupíte a nedokážete moc rozlišit, která právě z podvědomí vypluvší myšlenka by vám mohla pomoci očistit se. Spíš ji rychle utnete a zaplašíte, protože si říkáte: "Ježišmarja, to se stalo před patnácti lety, proč na to teď myslím, nechám toho, nebo z toho budu zas nesmyslně rozrušená jako tehdy, a to nechci."

Regresní terapie představuje úplně zjednodušeně sestup do vašeho podvědomí, a to řízený sestup. To je moc důležité, protože tak můžete napřít své myšlenky jedním směrem a netěkáte všude možně, což se mi třeba před spaním děje velmi často. Začíná se tím, že zavřete oči a představujete si schodiště. Už tam se začíná odvíjet ten příběh, do kterého se vydáte, podle toho, jaké schodiště si představíte. U mě to třeba byly schody u nás ve starém domově, kde jsem žila do svých osmi let, a proto se další myšlenky točily kolem tohoto období v mém dětství. V podstatě po celou dobu regrese někde "putujete" a vaše volné asociace a představy se řetězí za sebe. Podle toho pak sami rozplétáte některé důležité body ve vaší minulosti.

I když je terapie řízená, tím, kdo sám aktivně problémy řeší, jste vlastně vy. Terapeut pouze klade doplňující otázky, zejména když cítí, že se zdánlivým řešením, na které jste přišli, nejste sami ještě úplně spokojeni a například vás napadlo jen proto, že pořád máte v hlavě představu, že musíte potěšit druhé. Nevím jak u jiných terapií, ale u mě se to velmi točilo kolem tohoto problému. Služba druhým, dostát očekávání ostatních, nezklamat, neudělat chybu. A taky odpouštět. Druhým i sobě. Je to docela zrádný začarovaný kruh - nemůžete moc odpustit druhým, protože vy v jejich situaci byste to co oni neudělali - ale pouze proto, že byste si to sami neodpustili, tudíž to neděláte proto, že se bojíte, že byste tím někoho zklamali. A když se těchhle nesmyslných vazeb zbavíte, máte už napůl vyhráno.

Když jsem z terapie odešla, měla jsem takovou zvláštní potřebu se pořád usmívat. Byl to samozřejmě bezprostřední pocit, ale cítila jsem se najednou tak lehce, jako by mi polovina starostí odešla. Článek píšu až po dvou týdnech, kdy se výsledky poněkud usadily, ale pocit klidu je tu se mnou stále. Najednou se nevidím jako tupou směšnou obludku, která pokud se hezky obleče nebo řekne něco chytrého, tak se jen schovává a všichni to na ní poznají. A ani nevím, jak se to stalo. Asi už se sebou tak nebojuju. Tušila jsem, že to bude takhle jednoduché. Ale samotná jsem to prostě nedokázala prolomit. Pomoc od druhých (i když často jen symbolická) udělá někdy strašně moc.

Tak takovéhle schody chci domů!


Komentáře

  1. Ahoj, moc hezký post! Velmi mi pomohl v mé vlastní sebereflexi. Jmenuju se Martin, je mi 21 a nedávno mi diagnostikovali Aspergrův syndrom. To jen abys věděla, jací lidé tvoje texty čtou. Jediné co mi tam chybělo je kalendářní rok, snad jsi stále aktivní. Mimochodem, dobrý jméno!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat