Proč to vypadá, že nejsem Asperger...

Nevím, jak moc se dnešní děti budou třeba potýkat s tím, že až dospějí, stále nebudou znát svou diagnózu (myslím že také budou, byť se o autismu více mluví). Taky nevím, kdy přesně se u nás začal diagnostikovat Aspergerův syndrom. Myslím ale, že to zas tak dávno není. A taky myslím, že jsem z generace, ve které se určitě vyskytuje velký počet nediagnostikovaných - nepřišlo se na nic v dětství, takže se k nim přistupovalo jako k neurotypikům a oni se buď naučili chovat "správně", nebo se to nenaučili a mají výčitky svědomí nebo vypěstovanou neurózu.

O tom jsem ale mluvit nechtěla. Asperger prostě není "klasický postiž" - i když pozor, protože se jedná o autistické spektrum, tak se prostě čas od času skutečně může stát, že ta "funkčnost" jde rapidně dolů nebo naopak nahoru. Když jde u aspie dítěte dolů, tak se to většinou (pokud o tom nic nevíme a diagnózu nemáme) bere jako zlobení, období vzdoru, trucování atd.

Občas přemýšlím, jestli by byla v chování okolí ke mně opravdu taková změna, kdybych byla diagnostikovaná jako dítě. Tehdy se mnou jednali jako s neurotypikem, ale bylo by opravdu tak super, kdyby se mnou místo toho jednali "jako s autistou"? Dávám to do uvozovek, protože tím chci naznačit, že někdy ta diagnóza může rodiče (nejen) zbytečně "postrašit" a mohou pak od své ratolesti očekávat věci, které třeba vidí v nějakých dokumentech o autistických dětech, hledat "ty autistické projevy" na každém kroku a cokoliv, co dítě udělá, připisovat na vrub autismu, aniž by jim došla skutečná příčina.

Myslím, že AS se projevuje hlavně uvnitř. Tedy v tom, jak prožíváme situace, ne tolik jak se chováme. I když i tam se dají najít odlišnosti, jen asi nejsou tak snadno postihnutelné, protože ten, kdo by si toho mohl všimnout, s námi netráví nikdy tolik času, aby to zaregistroval. Pak se stávají takové ty situace, že se nás někdo zeptá, proč jsme AS, my samozřejmě nemáme připravený sáhodlouhý odborný projev, a tak vyjmenujeme několik situací, které nás z fleku napadnou - a dočkáme se většinou odpovědi jako "Ježiš, však to já dělám taky, já se taky stydím před lidma/nemám rád telefonování/občas řeknu něco nevhodnýho, to je normální, proč to tak řešíš?" A my jsme celí nešťastní, protože máme pocit, že jsme vůbec, ale vůbec nedokázali správně popsat tu situaci, ve které se nacházíme. Prostě vypadáme jaksi normálně... no ale vlastně ne. Proto nás taky často NT mají za lidi, kteří jsou taky NT, taky "normální", akorát si z nějakého důvodu vybrali, že budou ausgerechnet dělat potíže a naschvály. Ach jo.

Já na první pohled taky nevypadám jako Asperger. (Jen pro upřesnění - neznamená to, že o těch věcech, které tu teď vyjmenuji, tak tvrdím, že se vylučují s "aspergerovstvím". Právě naopak chci ukázat, že i když člověk dělá všechny tyhle zdánlivě entéčkoidní věci, tak pořád může mít mozek úplně neurodiverzní.) No jen si to vemte...

1. Umím se hezky obléknout. To, že chce žena vypadat pěkně, přece značí jistou míru sociálního cítění - chce zapadnout a přitáhnout na sebe pozornost. To by autista přece nechtěl, ne? No... Sice vím, jak se obléknout, aby to k sobě pasovalo, barevně ladilo atd, ALE - někdy jsem zase schopná si vzít totálně k sobě nepasující části. Proč? Třeba proto, že jsem se dnes rozhodla, že celý outfit bude žlutý. Stejně tak moje "módní ulita" bývá taková jakoby nedodělaná. Vždycky tam je něco nedokonalého, někde něco trčí. Neoholené nohy. Modřiny všude. Škrábance, záděry, strupy. Neostříhané nehty na nohou. Účes, o kterém si doma říkám, jak je skvělý, už za hodinku při letmém pohledu do výlohy vypadá totálně divně, zplihle a rozcuchaně. Přitom se snažím si na tu hlavu nesahat! A francouzské copy bych si nezvládla zaplést, ani kdyby mi šlo o život. To samé s líčením. Proto už se téměř nelíčím. Podprsenku nenosím, protože je děsně nepohodlná. Někdy jdu prostě venku bez bot, protože se mi hnusí pocit zpocené zapařené nohy uzavřené v botě (samozřejmě v létě). A teprve nedávno jsem se naučila, že nejlepším outfitem na ples jsou pro mě lehce oversized splývavé černé šaty bez ozdob asi po kolena, s tříčtvrtečními rukávy, černé punčochy (na zakrytí těch modřin, hehe) a jakékoliv boty. Klidně tenisky. Sice vypadám jak na pohřbu, ale objevila jsem tak POHODLNÉ odění na ples! Proč jen jsem se celé taneční a maturiťáky mučila na podpatcích a v korzetových šatech? Nic nemá na pocit, když se můžu v tom svém pohodlném oblečení vrhnout na parket a prostě tam tancovat, aniž bych v duchu musela úpět nad nohama sevřenýma v lodičkách nebo se strachovat, že mi bude někudy něco vylézat.
2. Jsem vtipná a chápu ironii. ALE - nesnáším cynismus (takový ten krutý, kterému se nikdo ani nesměje, jen se uchechtne) a lidi naopak často nechápou moje vtipy. Ironická jsem často, mám to z domova, mluvím obvykle dost suše a s kamenným ksichtem. Ale nejsem zlá, to ne. Jen mi přijde hrozně k popukání, když jsme v místě, kde je jedna jediná cukrárna, poté, co někdo donese domů zákusky a někdo jiný se zeptá "Kdes to koupila?" říct bez hnutí brvou: "U řezníka." Ač to tak bohužel vypadá a mě to moc mrzí, nezesměšňuju otázku dotyčného, ani nechci říct, že je debil, kde asi jinde než v cukrárně by se daly koupit zákusky. Jen mi přijde komická ta situace a představa, že přijdete do řeznictví a budete chtít tři indiány. :D
3. Často bývám upovídaná a společenská. ALE to není tak často a zase taky často bývám totálně asociální a vyloženě neschopná jít kamkoliv do společnosti. A právě tohle, to ode zdi ke zdi, značí AS. Někdo by řekl nevypočitatelnost, ale já si spíš myslím, že u nás právě o "náladě" na lidi rozhodují (na rozdíl od NT) často úplně jiné faktory než "chce se mi - nechce se mi". Někdy se mi někam opravdu chce, ale nejde to. Nemyslete si, že nejsem zklamaná a že se necítím provinile, když musím "zkazit ostatním" ples tím, že odejdu strašně brzy. Spousta lidí mi to vyčítá, že se neumím přemoct pro druhé, ale já pokládám za úspěch už to, že jsem tam vůbec zvládla chvíli být. A vůbec, co vy víte o tom, jak moc se přemáhám.....
4. Zvládám studovat na vysoké škole s docela dobrým prospěchem. O tomhle už jsem kdysi psala v souvislosti s inteligencí. A opět na to narážím - když platíte za inteligentní "dítě", nikoho ani nenapadne se vás ptát, jestli pro vás něco není těžké. Vy to přece všechno zvládáte, tak o co jde? ALE - některé zdánlivě triviální a očividné věci mi prostě nedojdou. A když se na to pak dívám zpětně, nejradši bych si nafackovala, protože už ani sama sebe nechápu, jak mi to mohlo utéct. Ale prostě se to děje. A taky mám sice na studium dobrou paměť, ale jiné věci až ostudně zapomínám. A pozornost je pro mě taky problém - když sleduju něco v televizi a přijde někdo, kdo (aniž by mě upozornil, že je to důležité) na mě začne chrlit otázky nebo pokyny, obvykle se setká s neuspokojivým výsledkem. Buď půlku z toho, co říkal, nepochytím, nebo se zeptám Cože? a dotyčný obrací oči v sloup, že ho neposlouchám! Asi je to taková zlomyslná revolta mého mozku - když mi sem takhle bez zeptání a bez varování vpadneš, aniž bys bral ohled na to, co dělám, tak nepočítej s tím, že tě budu poslouchat. Nebo co... :D
5. Na fotkách vypadám hezky. ALE jen na fotkách, které byly pečlivě připravené dopředu. Tedy na selfiečkách, nebo když mě fotí kamarádka, se kterou se často fotíme vzájemně a připomíná to spíš modelkovský photoshoot - tedy domluvíme se, oblečeme si to a to a pak se jdeme fotit. Z mnoha pohledů do zrcadla usuzuji, že jsem pěkná holka. Ale pak jsou tady ty výrazy. A obličeje. Co je platné, že jste hezcí (hezké), když vaše facial expressions jsou takové nenormální. Takhle, většinu času vlastně žádné nemám. A možná taky proto vypadám na momentkách tak nehezky - obličej bez jediné stopy výrazu se hýbe pouze nejnutněji, čili vidíte totálně "mrtvé" oči a pod nimi nakřivo pootevřená ústa, zatímco ostatní na fotkách vypadají jako ukázkové ztělesnění nějaké emoce. Když mi někdo řekne, jak se mám zatvářit, tak to udělám, když se vidím v zrcadle, tak ještě líp, ale moje nucené (ano, i v sebeúžasnějších situacích prostě nemám neustálé puzení se smajlíkovat) úsměvy prostě vypadají na těch fotkách rozpačitě, v lepším případě vyplašeně. Takže pak vypadám, jako že jsem strašně nervózní.
6. Mám ráda hezky vypadající věci, voňavou kosmetiku, svíčky, mezi mé oblíbené barvy patří růžová. Čili taková holčičkovská slečna, že? ALE mluvím hlubším hlasem, upouštím suché poznámky a co se týče fyzické práce, tak mě nezastaví nic a nikdo. Řeklo by se doma hospodyňka, venku lopata. Spousta lidí to vnímá jako pózu, ale je to prostě tak - a přitom dnes už máme tolik bořičů genderových stereotypů, ale to asi jen v případech "ženská může být jako chlap a naopak", ale když máte od obojího trochu, tak jste pozér.

Tak to vidíte. Nějak mi z toho vyplývá, že pro AS by mohla být typickým znakem nepředvídatelnost. Moc nás nejde zařadit jednoznačně do nějaké škatulky. Proto se nás tolik lidí asi straní - prostě nevědí, co od nás čekat, nebo si myslí, že jsme nerozhodní, nevyzpytatelní. Zato byste ale nevěřili, jak je soužití s Aspergerem skvělý trénink na komunikaci! Protože my komunikovat většinou chceme, a to o všem...

A na fotkách tohoto typu mi to kupodivu také velmi sluší! :D