Co je to ten meltdown
Jsem tu po trochu delší době, abych nějak shrnula takový hodně nepříjemný stav, ve kterém se právě nacházím. Přemýšlím, jak začít, aby to bylo srozumitelné.
Když jsem byla v pubertě, mívala jsem depresivní období (to jsem ještě o AS takřka nic nevěděla a myslela jsem si, že jsem zkrátka divné introvertní NTčko). Samozřejmě, že mi bylo divné, že jsem kolem sebe viděla vrstevníky, kteří působili, jako by nikdy nic takového nezažili, jako by maximální vypětí emocí, které zažívají, bylo leda naštvání, ale ne taková frustrace a vypnutí, jako jsem cítila já. Záviděla jsem takovým lidem, protože jsem si říkala, že vztek sice není ideální, ale je akční a energický, kdežto smutek a deprese jsou pasivní a paralyzující. No, sice jsem tedy viděla lidi v mém věku, kteří jako by snad kromě blbých známek neměli žádné výrazné problémy v životě, ale i tak jsem svoje temná období přičítala pubertě a říkala si, že se to holt musí vydržet. Rodiče to hádám viděli stejně - no jo no, nešťastná láska, to přebolí. Jenže...jak moc je vůbec normální takovým sebezničujícím způsobem "milovat" někoho pět let?
Teď, když je mi 21 a rozhodně už v pubertě nejsem :D, je mi jasné, že autistický meltdown (nebo tendence k němu) bohužel není něco, z čeho je možné vyrůst. Nejde o důsledek stagnace, nespokojenosti se životem, nevyrovnanosti hormonů nebo něčeho podobného. Je to prostě prosté (hehe) přecitlivělé reagování na některé životní situace. Jako částečné řešení se doporučuje dobře se pozorovat a pokud je to možné, tak se vyhýbat situacím, kdy meltdown může pravděpodobně nastat, nebo, pokud si všimneme, že máme příznaky toho, že nastupuje, od stresoru utéct do bezpečí. Já bohužel sama sebe stále ještě natolik neznám, protože u některých meltdownů absolutně nejsem schopná říct, proč se proboha objevily.
Co se týče druhů meltdownu, tak bych asi vypíchla dva základní - agresivní a depresivní. Ten agresivní bývá nejčastěji vyústěním dlouho zadržovaných stresových podnětů, na které jsem nijak nereagovala - a pak přišla poslední kapka a bouchlo to. Někdo by řekl "vylévání vzteku", ale tak to není. Když řeknu, že si někdo na někom vylévá vztek, tak si to představuju tak, že dotyčný agresor potřebuje hromosvod, po kterém svede svou frustraci, aby se mu ulevilo. Meltdown vám opravdu neuleví. Naopak velice vyčerpává. Z mých zkušeností bývá agresivní meltdown okamžitý, celkem rychlý a jaksi spalující, takže se přežene a pak je nějakou dobu mrtvo, musím se z něj vzpamatovat, mimo jiné samozřejmě i z pocitů viny, co jsem to zase na ty mé nejbližší hodila (Vidíte? Další rozdíl oproti vylévání vzteku, my si ty meltdowny vyčítáme, rozhodně jsme nikomu nechtěli ublížit.), ale meltdown samotný probíhá oproti depresivní variantě dost rychle.
Depresivní meltdown je něco, s čím se potýkám mnohem častěji. Vlastně si ani úplně nejsem jistá, jestli jde skutečně o meltdown, protože to má příznaky velmi podobné klasické depresi. Ta by však neměla mít žádnou příčinu, zatímco meltdown přece jen příčinu má, i když mně třeba zatím zůstává skrytá a musím ji teprve objevit. Jednoho dne zkrátka zjistím, že necítím nic. A pokud náhodou něco, tak beznaděj, podrážděnost, nechuť. Takový stav trvá minimálně dva týdny. V tyhle dny postrádám energii, kreativitu, chuť někam chodit, něco dělat, nějak se rozvíjet. Přes den cítím prázdno a v noci obvykle brečím do polštáře a mám chuť skončit se vším. Je to jako kdyby vám někdo najednou proti vaší vůli sebral úplně všechno, na čem vám kdy záleželo. Jenže tohle je snad horší, protože on vám to nikdo nesebral, máte to pořád před očima, jenže vám už na tom vůbec nezáleží a vůbec vám to nedělá radost.
Jsem pořád nějak přesvědčená, že takovéhle ochromující epizody musejí mít nějakou příčinu, která je řekněme "většího" rozsahu, než to, co mi obvykle jen nepřidá na náladě - nevlídné počasí, bolesti, PMS. Možná by se mohlo jednat o reakci na nějaké větší stresové vypětí? Těžko říct. Na současný stav by to sedělo, protože začal v podstatě ihned, jakmile jsem složila poslední zkoušku, jenže během zkouškového jako bych skoro nepociťovala takový ten klasický stres - panika, podceňování se, zažívací obtíže. Nic z toho nebylo, myslela jsem si, že se mi konečně daří držet to pod kontrolou, ale ono asi ne. Snad přijdu na to, jak z toho ven, aby to nebyla jen další zástěrka...
Když jsem byla v pubertě, mívala jsem depresivní období (to jsem ještě o AS takřka nic nevěděla a myslela jsem si, že jsem zkrátka divné introvertní NTčko). Samozřejmě, že mi bylo divné, že jsem kolem sebe viděla vrstevníky, kteří působili, jako by nikdy nic takového nezažili, jako by maximální vypětí emocí, které zažívají, bylo leda naštvání, ale ne taková frustrace a vypnutí, jako jsem cítila já. Záviděla jsem takovým lidem, protože jsem si říkala, že vztek sice není ideální, ale je akční a energický, kdežto smutek a deprese jsou pasivní a paralyzující. No, sice jsem tedy viděla lidi v mém věku, kteří jako by snad kromě blbých známek neměli žádné výrazné problémy v životě, ale i tak jsem svoje temná období přičítala pubertě a říkala si, že se to holt musí vydržet. Rodiče to hádám viděli stejně - no jo no, nešťastná láska, to přebolí. Jenže...jak moc je vůbec normální takovým sebezničujícím způsobem "milovat" někoho pět let?
Teď, když je mi 21 a rozhodně už v pubertě nejsem :D, je mi jasné, že autistický meltdown (nebo tendence k němu) bohužel není něco, z čeho je možné vyrůst. Nejde o důsledek stagnace, nespokojenosti se životem, nevyrovnanosti hormonů nebo něčeho podobného. Je to prostě prosté (hehe) přecitlivělé reagování na některé životní situace. Jako částečné řešení se doporučuje dobře se pozorovat a pokud je to možné, tak se vyhýbat situacím, kdy meltdown může pravděpodobně nastat, nebo, pokud si všimneme, že máme příznaky toho, že nastupuje, od stresoru utéct do bezpečí. Já bohužel sama sebe stále ještě natolik neznám, protože u některých meltdownů absolutně nejsem schopná říct, proč se proboha objevily.
Co se týče druhů meltdownu, tak bych asi vypíchla dva základní - agresivní a depresivní. Ten agresivní bývá nejčastěji vyústěním dlouho zadržovaných stresových podnětů, na které jsem nijak nereagovala - a pak přišla poslední kapka a bouchlo to. Někdo by řekl "vylévání vzteku", ale tak to není. Když řeknu, že si někdo na někom vylévá vztek, tak si to představuju tak, že dotyčný agresor potřebuje hromosvod, po kterém svede svou frustraci, aby se mu ulevilo. Meltdown vám opravdu neuleví. Naopak velice vyčerpává. Z mých zkušeností bývá agresivní meltdown okamžitý, celkem rychlý a jaksi spalující, takže se přežene a pak je nějakou dobu mrtvo, musím se z něj vzpamatovat, mimo jiné samozřejmě i z pocitů viny, co jsem to zase na ty mé nejbližší hodila (Vidíte? Další rozdíl oproti vylévání vzteku, my si ty meltdowny vyčítáme, rozhodně jsme nikomu nechtěli ublížit.), ale meltdown samotný probíhá oproti depresivní variantě dost rychle.
Depresivní meltdown je něco, s čím se potýkám mnohem častěji. Vlastně si ani úplně nejsem jistá, jestli jde skutečně o meltdown, protože to má příznaky velmi podobné klasické depresi. Ta by však neměla mít žádnou příčinu, zatímco meltdown přece jen příčinu má, i když mně třeba zatím zůstává skrytá a musím ji teprve objevit. Jednoho dne zkrátka zjistím, že necítím nic. A pokud náhodou něco, tak beznaděj, podrážděnost, nechuť. Takový stav trvá minimálně dva týdny. V tyhle dny postrádám energii, kreativitu, chuť někam chodit, něco dělat, nějak se rozvíjet. Přes den cítím prázdno a v noci obvykle brečím do polštáře a mám chuť skončit se vším. Je to jako kdyby vám někdo najednou proti vaší vůli sebral úplně všechno, na čem vám kdy záleželo. Jenže tohle je snad horší, protože on vám to nikdo nesebral, máte to pořád před očima, jenže vám už na tom vůbec nezáleží a vůbec vám to nedělá radost.
Jsem pořád nějak přesvědčená, že takovéhle ochromující epizody musejí mít nějakou příčinu, která je řekněme "většího" rozsahu, než to, co mi obvykle jen nepřidá na náladě - nevlídné počasí, bolesti, PMS. Možná by se mohlo jednat o reakci na nějaké větší stresové vypětí? Těžko říct. Na současný stav by to sedělo, protože začal v podstatě ihned, jakmile jsem složila poslední zkoušku, jenže během zkouškového jako bych skoro nepociťovala takový ten klasický stres - panika, podceňování se, zažívací obtíže. Nic z toho nebylo, myslela jsem si, že se mi konečně daří držet to pod kontrolou, ale ono asi ne. Snad přijdu na to, jak z toho ven, aby to nebyla jen další zástěrka...
Takhle nějak teď nejspíš vypadá moje "do duše okno".
Komentáře
Okomentovat