Znovu o meltdownu - průběh

Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown. Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si (v podstatě tedy vymýšlet), to jsem nechtěla.

Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí, které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco.

Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy.

Třeba jsme byli na vodě. Nerada na něčem jezdím, natožpak něco řídit. Byla jsem sice háček, ale to je vždy ten, na jehož hlavu padnou obvinění, když se loď cvakne nebo najede na nějaký kámen - protože nenahlásil kormidelníkovi kameny a peřeje. Malovala jsem si, jak budu svému kormidelníkovi Péťovi tím nejposlušnějším háčkem, že ho poslechnu na slovo. To jsem ale zapomněla, že mojí úlohou právě nebude jen poslouchat, ale i hlásit a dopředu vyhodnocovat, což nezvládám. Nedokážu odhadnout vzdálenost, jsem ráda, když tipnu správně dva metry. Navíc kdejaký balvan skrytý pod temnou vodou, které se leskne hladina, opravdu nevidím. Vysvětlovala jsem, hulákala, že to nedělám proto, že bych nás chtěla zabít, ale že opravdu ty zatracené šutráky nevidím! Prostě jsme se často dohadovali. To se naštěstí podařilo trochu zažehnat tím, že jsem přišla na to, že loď by měl tak trochu řídit vlastně háček, tím, že nebude říkat "Támhle vlevo je kámen asi tři metry od nás," ale že zkrátka řekne kapitánovi, aby loď stočil doprava, podle toho co on (jako háček) vidí. Je to trochu rychlejší.

Mnohem významnějším stresorem ale byla dvě kousnutí od ováda (do stehna a pod oko), která mi přivodila slušnou alergickou reakci. Místa dost otekla, svědila a byla tvrdá, horká a bolavá na dotek. Když jsem se druhý den vzbudila a stěží skrz oteklé a brečící oko viděla, málem jsem se rozbrečela (tentokrát už na obě) při představě, že v tomhle stavu mám ujet dvanáct kilometrů. Ještě k tomu začalo pršet, ale to mě zachránilo - předpověď hlásila, že pršet má celý den, a proto se rozhodlo, že pojedeme domů. Tak strašně se mi ulevilo, že se to nedá vypovědět. Ale sama od sebe bych to nenavrhla. Přece bych nezkazila ostatním vodu tím, že budu přehánět nějaké kousnutí, když to na práci v lodi nemá žádný vliv...

Po návratu domů ale začaly ty depresivní stavy. Na oteklá kousnutí jsem zakoupila prášek proti alergii, po němž jsem byla pořád unavená. Spala jsem v noci a pak ještě cca čtyři hodiny odpoledne. A pokud jsem nespala, byla jsem značně otupělá. Petr mě neustále pobízel, ať jdu ven, ale já měla co dělat, abych se došla osprchovat. Neměla jsem energii skoro na nic, všechno bylo mdlé, nic mě nebavilo, stále pršelo a svět byl jako přikrytý houfem mozkomorů, alespoň pro mě.

Když oteklá místa splaskla, byla jsem ráda, ale psychicky jsem na tom byla stejně mizerně. Ještě se k tomu navíc přidal nesmyslný stres ze státnic, které mě začaly nutkavě znepokojovat, ačkoliv je budu skládat za víc jak měsíc a otázky mám vypracované. Měla jsem pořád pocit, že to nestihnu, že se mám učit ve dne v noci, protože to už všichni dělají a jsou daleko přede mnou. Srovnávání je na tohle peklo.

Jeden večer to přišlo. Spouštěč už přesně nevím. Nezdá se mi, že by to byla taková nepatrnost, co se odehrála těsně před tím. Ale mohlo to tak být. Hráli jsme s Petrem žolíky, snažil se mě to naučit. Já to nehrála nikdy před tím, měla jsem k tomu odpor, protože je tam hrozně moc podmínek a možností, které musíte sledovat, abyste měli šanci vyhrát. A každou chvíli to je: "Tos ale už mohla přece vyložit," "Podívej, když odhodíš tohle, tak já si to můžu vzít a mám zavřeno!" Připadala jsem si naprosto neschopná. Ne proto, že jsem udělala nepozornou chybu, ale proto, že on se asi domnívá, že bych si toho sama nevšimla (že moje nepozornost zapřičinila, že jsem prohrála) a ještě mě musí poučovat, poukazovat na to a tu chybu mi ukázat, protože bych se jí sama asi nedovtípila. 

Odešla jsem si lehnout. Ležela jsem v posteli pod huňatou dekou, byla tam tma. Jen odvedle z pokoje jsem slyšela tlumené zvuky z počítače. Začalo mi běhat hlavou, jak byla moje reakce nepřiměřená. Jak jsem se mohla opovážit nahlas a jasně vyslovit, co se mi na jeho komunikačním stylu nelíbí! Nekřičela jsem, nebyla jsem sprostá, naopak. Řekla jsem to věcně a v klidu, ale to bylo v tu chvíli jedno. Cítila jsem na sobě ty opovržlivé pohledy - zase dělá drama! Zase se jí něco nelíbí! Jako by to nemohla nechat plavat, jako normální lidi. Nikdo jiný takhle nevyvádí, prostě neumí prohrávat, v tom to je. Jsem světec, že to s ní vydržím, hlavně neříct nic, co by ji mohlo popudit...

Strašně jsem se na sebe naštvala. Proč se mě každý musí bát? Proč si všichni myslí, že si přede mnou musí dávat pozor na pusu? Jako bych pořád jasně neříkala co chci - nejde mi o líbivá slovíčka, abych se nááhodou neurazila, jde mi o respektující přístup. V něm nejsou žádné cukrbliky zapotřebí. Ale se mnou to asi nejde jinak. Jsem nejspíš agresivní, nikdo neví, na čem se mnou je. Jsem odporná. Chci se zabít. Chci se zničit.

V tuto chvíli přichází meltdown. Myšlenky se zrychlují, myslím pouze na to, jak strašně se nenávidím. Stalo se mi to vždy v situaci, kdy se někdo ke mně nezachoval s respektem, já na to více či méně adekvátně poukázala, ale on to nevzal jako rovnocennou komunikaci. Nechtěl se vyrovnávat s pocitem, že přestřelil, a proto hodil vinu na mě a udělal ze mě hysterku. A já to přijala.

Chci se potrestat. Tak se to dělá. Tohle vím přece odjakživa. Přijmi trest. Je jedno, že tě to mrzí a příště si dáš pozor. Přijmi trest. Trest, trest, trest...

Nyní mám v mysli pouze útržkovité myšlenky beze slov - vedle v místnosti je J. a nesmí mě slyšet. Nesmím poničit zeď, kterou jsme nedávno vymalovali. A nenávidím se. Chci si ublížit, jak nejvíc to jde. Slzy mi tečou po tvářích. Ty slzy patří té stránce, která by chtěla vyskočit a chránit mě, vysvětlit, že se nic nestalo, že to je nedorozumění. Rozum pláče, ale cit se neovládá. Cit způsobí, že se pod peřinou nelítostně biju pěstmi po hlavě.

Najednou přichází Petr. Chová se úplně normálně, jako by se nic nestalo. To je ještě horší. Blahosklonné odpuštění. Optimismus. Tak jednáme s bláznem. Mluvím ještě. Říkám ošklivé věci, zní to jako bych mluvila na něj, ale ve skutečnosti ty věty říkám sobě. "Už tě mám plné zuby." Lehne si vedle mě a nic neříká. Znovu brečím, ale potichu, aby mě neslyšel. A pak už nade mnou převládne nenávist a já se začínám mlátit už nekontrolovaně. On mě drží za zápěstí, ale snažím se aspoň pokousat. Agresivita je ale obrácená pouze proti mně, jemu bych neublížila. Oba přece víme, kdo je tu skutečný viník.

Je to jako když jsem ho minulé léto po hádce v slzách žádala, aby mi vrazil facku. Přijmi trest.

Po zbytek večera už nemluvím. Nejde to. Po meltdownu přichází shutdown. Suším si slzy přineseným kapesníkem, ale nedokážu nic říct. Jen ležím. Nakonec usínám. Druhý den ráno vidím za oknem vycházet slunce. Jako by to bylo symbolické.

Vždycky, když se meltdown odehraje, něco se mi v psychice vyčistí. Jako bych konečně ta fakta, která rozum tak dlouho prosazoval, konečně přijala do sebe. Ale mezi námi, radši bych to uměla bez toho...