Žlutá vydra nejen o životě s AS

Občas je těžké být na autistickém spektru. Ani ne tak proto, že byste byli tak moc "hendikepovaní", ale spíš kvůli těm nejrůznějším očekáváním , která k vám ze všech stran přicházejí a vy je zkrátka nenaplňujete - ať už jde o ta, která mají lidé, již o autismu (a že je i vaší součástí) nevědí nic a tudíž od vás logicky očekávají to, co od neurotypiků, nebo ta, která mají ti, co o autismu sice něco vědí, ale nevědí už, jak to funguje v praxi . Ti zas od vás nejspíš budou očekávat něco z těchto věcí: Autismus jde poznat. Poznat moc nejde a rozhodně ne na první pohled. Myslím si dokonce, že i u těch "nejtěžších" případů se na první pohled neprojevuje ani tak autismus, jako spíš to ostatní - mentální retardace, fyzické postižení a podobně. Autismus je spíš mozková záležitost . Řekla bych, že autismus nemůžete moc poznat , ale spíš ROZpoznat  - u někoho, koho znáte už nějakou dobu, zjišťujete, že na některé věci reaguje jinak než jeho vrstevníci , popřípadě svět c

Hola! Minulý článek o meltdownech jsem psala během fáze, kdy deprese byly na ústupu , proto jsem taky už byla alespoň schopna něco napsat. Teď se zdá, že už je zase vše o něco lepší, tudíž si můžu dovolit lehčí téma. Zkoušela jsem si představit, jak by to vypadalo, kdybych já jako introvertní a lehce neurotický asperger měla být tím, čemu se říká influencer. Ať už na Youtube (počeštěně na jůtůčku ) či na Instagramu - to jsou v současné době asi největší platformy, kde se influenceři uplatňují. Teda možná ještě tak Tiktok, ale v tom se nevyznám. :D No, i když...tam vlastně asi ne, protože pokud vím, tak tam je to hlavně o krátkých skečích a není moc prostoru na nějaké hloubavé úvahy, které by na někoho působily, takže jsem asi měla pravdu. Blogy myslím nikdy nebyly vyloženě mainstreamové médium, byť teda v určitém období (zhruba 2006 - 2012) jsem měla pocit, že blogují snad úplně všichni , ale připomínalo to spíš takové uzavřené partičky podle toho, kdo měl jak zaměřený blog, než že

Jsem tu po trochu delší době, abych nějak shrnula takový hodně nepříjemný stav , ve kterém se právě nacházím. Přemýšlím, jak začít, aby to bylo srozumitelné. Když jsem byla v pubertě, mívala jsem depresivní období (to jsem ještě o AS takřka nic nevěděla a myslela jsem si, že jsem zkrátka divné introvertní NTčko). Samozřejmě, že mi bylo divné, že jsem kolem sebe viděla vrstevníky, kteří působili, jako by nikdy nic takového nezažili , jako by maximální vypětí emocí, které zažívají, bylo leda naštvání, ale ne taková frustrace a vypnutí, jako jsem cítila já. Záviděla jsem takovým lidem, protože jsem si říkala, že vztek sice není ideální, ale je akční a energický , kdežto smutek a deprese jsou pasivní a paralyzující. No, sice jsem tedy viděla lidi v mém věku, kteří jako by snad kromě blbých známek neměli žádné výrazné problémy v životě, ale i tak jsem svoje temná období přičítala pubertě a říkala si, že se to holt musí vydržet. Rodiče to hádám viděli stejně - no jo no, nešťastná láska, t