Žlutá vydra nejen o životě s AS

Mám tady další útržek ze svých zápisků. Vlastně není jeden, jsou dva, ale celkem krátké a na podobné téma, tak jsem je spojila takto v jeden článek. Jistě lehce poznáte, že pocházejí z období (to zní jako komentář k nějakým historickým památkám!) zkouškového, kdy jsem měla spoustu času na přemýšlení, ale vlastně neměla, protože mi stále v hlavě znělo - "se učit, se učit..." Bude jedna ráno. Snažila jsem se udělat něco z logiky . Zítra to půjde, rozumím tomu, ale ten Word je strašný. Nejenže tam prostě funguje únava očí z toho, že svítí monitor, černé písmo na bílém pozadí, ale…proč proboha musí mít zvýrazňovač textu jen pár barev , které jsou buď tmavě vyblité , nebo tak neskutečně křiklavé ?? Moje oči!! Fakt to bolí... Kdyby to bylo na mně, tak si vyberu nějakou jemnou krémovou žlutou nebo světle blankytně modrou , proč to nejde? Přitom text nebo pole tabulky může mít jakoukoli barvu…   Útržky... Missing Someone, pak zas Heaven Falls.. Ty písničky jsou si tak...

Když jsem četla Deník Anny Frankové , úplně jsem se s ní ztotožňovala (mimo jiné) v pasáži, kde říká, že se jí často chce prosit boha, aby jí dal jinou povahu . Takovou povahu, která by všechny lidi nepopouzela proti ní. Já sama pro sebe bych si to ještě doplnila - občas bych si moc přála mít jinou povahu, abych proti sobě nepopouzela ostatní a aby ostatní tolik nepopouzeli mě . (když si řeknu slovo popouzet , představuju si velký kus molitanu, který mi zacpává pusu , už to radši říkat nebudu :D) Nerada bych vypadala jako neustále se litující fňukna , která má pocit, že s ní není nic špatně, nýbrž že všichni ostatní okolo se musí změnit. Právě proto bych k té původní větě dodala ještě druhou část. Já jsem si prostě vědoma toho, že mě u druhých lidí často zbytečně serou věci, nad kterými by ostatní lidi jen mávli rukou. Já to vím, dokonce mě sere I TO, jenže já opravdu nevím, co s tím mám proboha dělat. Není to tak, že bych od rána do večera někoho kritizovala, to přenechá...

Hola hola, tam Vydra! (ano, Cimrman se v těchto dnech stává takřka mým nejlepším kamarádem) Jsem zde s dalším úryvkem z mých elektronických zápisků , které si občas píšu, když mě něco rozruší nebo inspiruje - ale ne takovým způsobem, jako v deníku ("Milý deníčku, dnes jsme byli tam a tam a dali jsme si to a to."). Zjistila jsem totiž, že v deníku čím dál méně rozebírám svoje přemítání a pocity. Asi proto, že přece jen psát rukou je docela namáhavé (obzvlášť pro někoho, kdo už nějaký pátek není na střední a proto si nemusí psát do sešitu každý den, to rychle vyjdete ze cviku) a nejde to tak rychle jako na počítači. Na klávesnici, pokud jsem na ni zvyklá a vyhovuje mi, píšu velice rychle , byť teda ne všema deseti - na levé ruce používám ukazováček, prostředníček a malíček na shift, na pravé pak většinou pouze prostředníček, kterému pomáhám ukazovákem položeným na něm. No a takhle je mnohem jednodušší zaznamenávat proud myšlenek, když se nemusíte starat o takové zdržujícnosti...

Ještě minulý víkend jsem zběsile  (ano, pro mě je tento výraz adekvátní) cestovala nejprve z Prahy k příteli domů, pak celá rodina společně na maturiťák jeho sestřenky do jiného města, pak brzy ráno zase autem do Prahy a já domů. Ti maturanti měli tedy fakt štěstí, že to takhle stihli... To si tak sedíte na přednášce a najednou slyšíte, jak za vámi někdo pošeptává "No tak my od zítřka už nepůjdem do školy. " Řekla jsem si, že se to snad týká nějakého erasmu nebo co...? No a pak se najednou dozvíte, že nejspíš měsíc do té školy prostě nepůjdete, protože koronavirus . Ponechám stranou to, nakolik je to účinné opatření, spíš teď mám najednou úplně jinak sestavené priority? Nebo já nevím, jak bych to měla říct. Dokud jsem chodila mezi učebnami (úterý mám tento semestr náročné), nijak zvlášť mi to nepřišlo. Maximálně jsem politovala spolužačku, která tímto přišla o možnost poprvé v životě navštívit Divadlo Járy Cimrmana . Když jsme ale s Petrem seděli v badatelně Strahovské...

Včera jsem udělala poslední zkoušku tohoto semestru , takže bych teď měla cítit velkou úlevu. Pravdou je, že zas až tak horké to není, ale asi je to dobře. Protože chci ve všem vidět to dobré, tak to beru tak, že se mi emoce stabilizují a to je fajn. Pamatuju si z jednoho článku Anie Songe větu o tom, jestli vůbec je možné naučit se nepustit si tolik k tělu to negativní, co někdy přichází od druhých, ale zároveň si tím nezavřít cestu naopak k tomu pozitivnímu . Taky jsem o tom hodněkrát uvažovala, byla jsem nešťastná ze svých depresí a velkých poryvů "nálad" (ony to nálady v podstatě nebyly, jen mě okolní svět hodně ovlivňoval), ale říkala jsem si, jestli by stálo opravdu za to se jich nějak zbavit, pokud by to ale znamenalo, že pak taky nebudu schopná cítit tu obří radost , co mnou někdy cloumá. No, nechci o tom tématu mluvit tak, jako by tady snad už bylo hotovo a já byla na konci své cesty, to vůbec. Ale rozhodně můžu říct, že čím dál častěji cítím takovou pohodu , jak...

Poměrně častým stereotypem o autistech je to, že jsou geniální . Není to však rozhodně pravidlem. Ne každý autista je extrémně inteligentní (někdo může mít supertalent v jiné než intelektové oblasti a někteří ho taky prostě nemusí mít vůbec). Pokud má někdo taková ostrůvkovitá nadání, pak se tomu říká savantské schopnosti - a ne každý savant je autistou. Ech, proč o tom povídám? Moji rodiče si o mně vždycky mysleli, že inteligence je právě to, čím vynikám. A to ještě ani netušili, že jsem nějaký autista. Naučila jsem se číst ve třech letech , slovní zásobu jsem měla širokou a "dospěláckou" (mimochodem jeden z možných znaků AS u dětí - a tady pozor, skutečně pouze AS, neboť to je právě ten snad jediný rozdíl v diagnostice, že totiž dítě aspík nemá opožděnou řeč ), zajímala jsem se o taková vědecká témata, encyklopedie a tak, takže rodiče celkem logicky nabyli dojmu, že jsem prostě chytré dítě. Bohužel tohle se se mnou pak táhlo už celý život. Proč říkám bohužel? (a proč t...