(Č)Učení
Poměrně častým stereotypem o autistech je to, že jsou geniální. Není to však rozhodně pravidlem. Ne každý autista je extrémně inteligentní (někdo může mít supertalent v jiné než intelektové oblasti a někteří ho taky prostě nemusí mít vůbec). Pokud má někdo taková ostrůvkovitá nadání, pak se tomu říká savantské schopnosti - a ne každý savant je autistou.
Ech, proč o tom povídám? Moji rodiče si o mně vždycky mysleli, že inteligence je právě to, čím vynikám. A to ještě ani netušili, že jsem nějaký autista. Naučila jsem se číst ve třech letech, slovní zásobu jsem měla širokou a "dospěláckou" (mimochodem jeden z možných znaků AS u dětí - a tady pozor, skutečně pouze AS, neboť to je právě ten snad jediný rozdíl v diagnostice, že totiž dítě aspík nemá opožděnou řeč), zajímala jsem se o taková vědecká témata, encyklopedie a tak, takže rodiče celkem logicky nabyli dojmu, že jsem prostě chytré dítě. Bohužel tohle se se mnou pak táhlo už celý život.
Proč říkám bohužel? (a proč tak ráda pokládám řečnické otázky, neví někdo?) Není super, být za "tu chytrou"? Ne tak docela. Protože jakmile vás někdo začne takto označovat, tak potom už po celý život (nebo alespoň ten dětský) budete poměřováni podle toho. A když vám pak něco nepůjde, bude se to brát jako vaše vina. Ne snad že by mě někdo za špatné známky trestal, já vlastně do střední málokdy měla trojku, ale on nemusí vždycky v duši zabolet jenom vyložený trest.
Co takhle zdánlivě nevinná věta: "No jo no, tak máš trojku, ale to si opravíš, příště to bude lepší, ty jsi přece chytrá, ne? Ty na to máš, když chceš." Dobře, to rozhodně nebyla jedna věta, ale víte, co tím myslím. Ona tahle výpověď má dítě povzbudit, ukázat, že v něj věříme a že za ním stojíme. Jenže z toho tak trochu mluví to, že za ním stojíme - jen tehdy, když se snaží. Když mu to jde. Když podává výkony. Protože pokud se tak neděje, tak to přece znamená, že se na to trochu vyfláklo. Takové chytré dítě, přece kdyby se jen trošku snažilo, bude mít jedničku. Ale co když prostě nechce? Co když dítěti samotnému je známka vlastně celkem lhostejná, co když prostě nemá chuť se víc snažit jen kvůli nějaké pomíjivé čtvrtletce, když by si místo toho mohlo číst tu super knížku?
Teď se chci vrátit k původnímu tématu, Nevýchovu sice podporuju všema deseti, ale článek má být o učení. O svém "dětství s nálepkou chytrouše" jsem mluvila proto, abych uvedla to, jak se teď (ano, teď, stále ještě, bude mi dvaadvacet) učím odložit 80 % stresu, který jsem bývala zvyklá mít. Jak jsem k tomu přišla? No, na základce ani na střední to úplně nešlo. Tam vlastně ani kolikrát nebyl důvod, protože ta látka často bývala snadná - nechci se vytahovat, jak mi stačilo si očima oskenovat stránku a hotovo dvacet, fotografickou paměť doslovně nemám, spíš tím myslím to, že jak mám teď porovnání s univerzitou, tak té látky bylo fakt málo (nebo alespoň byla rozdělená) a taky tomu pomáhalo to, že jsme se s těmi učiteli víceméně znali, kontakt proto probíhal lépe.
Přechod na vysokou byl - šok. NT člověk (neurotypik, označení zjednodušeně pro člověka, který není neurodiverzní - mezi neurodiverzní naopak patří mimo jiné i autisté) si na vysokou zvyká půl roku až rok, mně to trvalo dva roky. Teprve přibližně po dvou letech jsem opravdu mohla říct, že tady už mě většina věcí nepřekvapí a opravdu se můžu v téhle oblasti pohybovat s klidem a s přehledem. Mimo jiné se ale konečně učím zbavit se svazujícího strachu z neúspěchu.
Když dostanete pětku na gymplu za nějakou písemku s váhou 1, vlastně nic moc se neděje. Jenže když dostanete za čtyři ze zkoušky na VŠ, kde máte v jednom roce tři pokusy, najednou je to pro vás daleko víc stresující záležitost, než by byl středoškolský test. A navíc je to prostě učivo za celý semestr. Doteď si říkám, jak je možné, že na střední jsme skuhrali, že se máme naučit osm stránek dějepisu, zatímco teď patnáct stránek je "v podstatě light předmět". Drtily jsme se výpisky z dějin literatury, které měly 200 stran. Výpisky. Z učebnice. Jak si někdo může myslet, že tohle někomu něco skutečně dá, netuším.
Abych už to déle neprotahovala - co jsem se tedy až na vysoké naučila?
Ech, proč o tom povídám? Moji rodiče si o mně vždycky mysleli, že inteligence je právě to, čím vynikám. A to ještě ani netušili, že jsem nějaký autista. Naučila jsem se číst ve třech letech, slovní zásobu jsem měla širokou a "dospěláckou" (mimochodem jeden z možných znaků AS u dětí - a tady pozor, skutečně pouze AS, neboť to je právě ten snad jediný rozdíl v diagnostice, že totiž dítě aspík nemá opožděnou řeč), zajímala jsem se o taková vědecká témata, encyklopedie a tak, takže rodiče celkem logicky nabyli dojmu, že jsem prostě chytré dítě. Bohužel tohle se se mnou pak táhlo už celý život.
Proč říkám bohužel? (a proč tak ráda pokládám řečnické otázky, neví někdo?) Není super, být za "tu chytrou"? Ne tak docela. Protože jakmile vás někdo začne takto označovat, tak potom už po celý život (nebo alespoň ten dětský) budete poměřováni podle toho. A když vám pak něco nepůjde, bude se to brát jako vaše vina. Ne snad že by mě někdo za špatné známky trestal, já vlastně do střední málokdy měla trojku, ale on nemusí vždycky v duši zabolet jenom vyložený trest.
Co takhle zdánlivě nevinná věta: "No jo no, tak máš trojku, ale to si opravíš, příště to bude lepší, ty jsi přece chytrá, ne? Ty na to máš, když chceš." Dobře, to rozhodně nebyla jedna věta, ale víte, co tím myslím. Ona tahle výpověď má dítě povzbudit, ukázat, že v něj věříme a že za ním stojíme. Jenže z toho tak trochu mluví to, že za ním stojíme - jen tehdy, když se snaží. Když mu to jde. Když podává výkony. Protože pokud se tak neděje, tak to přece znamená, že se na to trochu vyfláklo. Takové chytré dítě, přece kdyby se jen trošku snažilo, bude mít jedničku. Ale co když prostě nechce? Co když dítěti samotnému je známka vlastně celkem lhostejná, co když prostě nemá chuť se víc snažit jen kvůli nějaké pomíjivé čtvrtletce, když by si místo toho mohlo číst tu super knížku?
Teď se chci vrátit k původnímu tématu, Nevýchovu sice podporuju všema deseti, ale článek má být o učení. O svém "dětství s nálepkou chytrouše" jsem mluvila proto, abych uvedla to, jak se teď (ano, teď, stále ještě, bude mi dvaadvacet) učím odložit 80 % stresu, který jsem bývala zvyklá mít. Jak jsem k tomu přišla? No, na základce ani na střední to úplně nešlo. Tam vlastně ani kolikrát nebyl důvod, protože ta látka často bývala snadná - nechci se vytahovat, jak mi stačilo si očima oskenovat stránku a hotovo dvacet, fotografickou paměť doslovně nemám, spíš tím myslím to, že jak mám teď porovnání s univerzitou, tak té látky bylo fakt málo (nebo alespoň byla rozdělená) a taky tomu pomáhalo to, že jsme se s těmi učiteli víceméně znali, kontakt proto probíhal lépe.
Přechod na vysokou byl - šok. NT člověk (neurotypik, označení zjednodušeně pro člověka, který není neurodiverzní - mezi neurodiverzní naopak patří mimo jiné i autisté) si na vysokou zvyká půl roku až rok, mně to trvalo dva roky. Teprve přibližně po dvou letech jsem opravdu mohla říct, že tady už mě většina věcí nepřekvapí a opravdu se můžu v téhle oblasti pohybovat s klidem a s přehledem. Mimo jiné se ale konečně učím zbavit se svazujícího strachu z neúspěchu.
Když dostanete pětku na gymplu za nějakou písemku s váhou 1, vlastně nic moc se neděje. Jenže když dostanete za čtyři ze zkoušky na VŠ, kde máte v jednom roce tři pokusy, najednou je to pro vás daleko víc stresující záležitost, než by byl středoškolský test. A navíc je to prostě učivo za celý semestr. Doteď si říkám, jak je možné, že na střední jsme skuhrali, že se máme naučit osm stránek dějepisu, zatímco teď patnáct stránek je "v podstatě light předmět". Drtily jsme se výpisky z dějin literatury, které měly 200 stran. Výpisky. Z učebnice. Jak si někdo může myslet, že tohle někomu něco skutečně dá, netuším.
Abych už to déle neprotahovala - co jsem se tedy až na vysoké naučila?
- Když něco nedáš, není to jenom tvoje chyba. Samozřejmě je trochu mimo přisuzovat to celé debilitě zkoušejícího, ale třeba taková smůla na otázku udělá hodně. A když jste autista, tak vás může rozhodit i úplná prkotina, která neautistu dráždí taky, ale pořád je schopen jakž takž pracovat, autista ne - jenže to nevysvětlíte, že ta blikající zářivka, popotahující spolužák za vámi nebo učitel pojídající hroznové víno vás rozptylovali natolik, že jste se opravdu nemohli soustředit. Fakt ne.
- Můžeš přijít na další termín a ničemu to nevadí. Je to ÚPLNĚ - NORMÁLNÍ! A že ti v hlavě pořád ten ctižádostivý rodičovský hlásek našeptává "no ale škoda, že to nebylo napoprvé", na to se vykašli. Nejde o lásku ani o život, takže klid. (moje oblíbená mantra, na dost stresů a strachů to funguje)
- Nedrť se jak blbá, i když už to umíš. To se mi stávalo ještě minulý semestr. V hlavě už jsem věděla, že to, co si pořád dokola čtu, už vlastně znám, vím, co je na další stránce a tak dále, jenže jsem měla pocit, že jelikož je ta zkouška až pozítří, tak ještě ten zítřek bych měla strávit pečlivým biflováním, protože kdybych to nedala, tak by za to určitě mohl přesně ten jeden den, který jsem tomu nedala. To je samozřejmě blbost.
Tak. Zítra mě čeká zkouška z religionistiky. Je to moje oblíbené téma a vlastně už se nemůžu dočkat, až tam půjdu, protože dneska už mi zas skoro nastala ta situace z bodu 3, což není vůbec příjemné a já se moc těším, až už to bude hotovo!
Komentáře
Okomentovat