Žlutá vydra nejen o životě s AS

 V posledním měsíci mě potkala spousta nových nečekaných zážitků. Udělala jsem státnice z jednoho oboru. Přestěhovala jsem se na kolej k Péťovi. Zjistila jsem, že budu muset konat praxi distanční formou. Byla jsem testována na covid. A taky jsem byla na regresní terapii . Na regresi jsem chtěla jít dost dlouho. Pevně jsem se rozhodla ji absolvovat v momentě, kdy jsem si uvědomila, že docela velká spousta mých problémů v komunikaci pramení z toho, že jsem se jako dítě velmi upnula ke zcela konkrétním a specifickým vyústěním nějakých situací , které zrovna zavládly u nás doma - a myslela jsem si, že takto to bude ve světě vypadat. Nebyla jsem jakožto dítě schopná rozumně posoudit, že tohle je jen jedno (a ne zrovna šťastné) řešení z bambilionu, že takhle na mě nebudou reagovat všichni. A pak jsem úspěšně zapomněla, že jsem svoje zkušenosti získala tímto způsobem, tudíž jsem si celou pubertu a mladou dospělost lámala hlavu s tím, jak se krucinál zbavit těch předsudků (co si kdo bude...

Učím se teď na státnice. Začala jsem s tím, když jsem ještě byla ve svém domově číslo dva - tedy na vesnici, v domě spolu s dalšími pěti lidmi (a nepočítanou zvěří, byť mimo dům), kdy jediná možnost, jak se dostat do města, byla ta, že mě někdo poveze autem. Teď jsem v domově číslo jedna - katastrálně ve městě, ve věžáku, ale na kraji lesa a v relativním klidu. Do města to mám deset minut autobusem. Když na to kouknete, asi by vás napadlo, že lepší podmínky pro studium budu mít ve dvojce . Je přece normální, že se lidi jezdí učit třeba na chalupu, zkrátka "mimo civilizaci". Já to mám ale docela opačně. V jedničce totiž, pokud není víkend, mám daleko větší možnost být o samotě. Navíc když už se učit nechci, mám spoustu možností, které mohu využít, abych si odpočinula. To na vesnici tolik nešlo, a dvojnásob ne, pokud bych nechtěla, aby ten můj odpočinek zahrnoval někoho dalšího. Když jsem chtěla být sama, vlastně jsem se mohla jít jenom projít. Jenomže já jsem ze severu...

Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown . Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si ( v podstatě tedy vymýšlet ), to jsem nechtěla. Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí , které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco. Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy. Třeba jsme by...

Rozhodla jsem se, že si sepíšu pár poznatků, ke kterým jsem za tu dobu, co se konečně pořádně znám, došla. Když tohle všechno teď vím, je mi trochu líto mého mladšího já, které pořád o sobě pochybovalo a tolika věcí se bálo. Tak jsem si řekla, že napíšu takový dopis do minulosti. Pro moje náctileté já. Aby vědělo. Vlastně i pro to svoje současné, které na to občas zapomíná. Moje milá Vydro. Jsi dobrý člověk. To především. Nezapomenout! Dále bych ti chtěla objasnit, že musíš dělat daleko méně věcí, než si myslíš. Rozhodně nemusíš... ...objasňovat druhým neustále, proč jsi něco udělala tak, jak jsi to udělala. Když to někdo nepochopí napoprvé a snad to ani pochopit nechce , spíš čeká, že se budeš v kaluži viny plazit po kolenou, tak ti nestojí za to, aby ses před ním ponižovala. A za to ti vlastně nestojí nikdo! ...pomáhat všem, kteří mají nějaké trable. Ty víš, že když můžeš, pomůžeš ráda. Vykašli se na ty, kteří by se ti snažili vyvolat pocit viny jen proto, ž...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní ....

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt...

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si...

Pro začátek přeji krásný den. Zamýšlela jsem se asi po několikáté nad různými kamarádskými vztahy , kterými jsem měla šanci za dvacet let projít. Bylo jich opravdu dost. Sice autisté často nemají přátele, ale už víme, že u děvčat je to trošku jinak . U nás není zas až takový problém to přátelství najít, ale udržet  ho. Někdy je to kvůli nám, jindy zase kvůli druhé straně. Jako nejhlavnější problém (z naší strany) vidím to, že co nám umožňuje přežít v neurotypické společnosti, to se často v přátelství stává prokletím - maskování . Vy se naučíte nasazovat si určité masky, abyste nevyčnívali a mohli jakž takž hladce fungovat v nějakém kolektivu, kde musíte být - až už pomalu ani nevíte, kdo vlastně jste vy tam uvnitř. A pak se spřátelíte s někým, na koho vaše maska zapůsobila. Jenže vy ji nemůžete držet pořád. Ano, často se povede, že kamarád odhalí části vašeho pravého já a neuteče s křikem, ale ani to ještě není záruka, že přátelství opravdu vydrží. Rozhodla jsem se, že už...

Nevím, jak moc se dnešní děti budou třeba potýkat s tím, že až dospějí, stále nebudou znát svou diagnózu (myslím že také budou, byť se o autismu více mluví). Taky nevím, kdy přesně se u nás začal diagnostikovat Aspergerův syndrom. Myslím ale, že to zas tak dávno není. A taky myslím, že jsem z generace, ve které se určitě vyskytuje velký počet nediagnostikovaných - nepřišlo se na nic v dětství, takže se k nim přistupovalo jako k neurotypikům a oni se buď naučili chovat "správně", nebo se to nenaučili a mají výčitky svědomí nebo vypěstovanou neurózu . O tom jsem ale mluvit nechtěla. Asperger prostě není "klasický postiž" - i když pozor, protože se jedná o autistické spektrum, tak se prostě čas od času skutečně může stát, že ta "funkčnost" jde rapidně dolů nebo naopak nahoru . Když jde u aspie dítěte dolů, tak se to většinou (pokud o tom nic nevíme a diagnózu nemáme) bere jako zlobení, období vzdoru, trucování atd . Občas přemýšlím, jestli by byla ...

Toto je překlad článku Samanthy Craft z anglicky psaného blogu Everyday Asperger's . Je to první překlad, který jsem se zde rozhodla uveřenit - možná proto, že to je zatím jediný můj překlad nějakého auti-článku, který jsem dokončila. :D Překládám docela ráda, protože sama u sebe vidím, jak ráda bych si všechny ty zajímavé věci od AS blogerů přečetla, ale když nejsou v češtině, nemůžu se do nich bohužel "ponořit" tak dobře, i když anglicky rozumím. Není to ale tak splavný tok myšlenek jako u česky psaných věcí, právě proto, že se každou chvíli zastavuji a ujišťuji, jestli jsem to či ono pochopila dobře, někdy se zase ztratím v dlouhém anglickém souvětí, na jehož začátku nejsem ještě schopná odhadnout, jaká bude celková pointa. Odkaz na zdrojový článek je zde: https://everydayaspergers.com/2012/06/03/day-131-the-crow-in-me/ A nyní tedy už pojďme na to. Kdybych měla nějakou svoji "poznámku překladatele", připíšu ji do textu kurzívou . :) Nedávno j...

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu , ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace. Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity" . To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe. Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále něja...