Žlutá vydra nejen o životě s AS

 V posledním měsíci mě potkala spousta nových nečekaných zážitků. Udělala jsem státnice z jednoho oboru. Přestěhovala jsem se na kolej k Péťovi. Zjistila jsem, že budu muset konat praxi distanční formou. Byla jsem testována na covid. A taky jsem byla na regresní terapii . Na regresi jsem chtěla jít dost dlouho. Pevně jsem se rozhodla ji absolvovat v momentě, kdy jsem si uvědomila, že docela velká spousta mých problémů v komunikaci pramení z toho, že jsem se jako dítě velmi upnula ke zcela konkrétním a specifickým vyústěním nějakých situací , které zrovna zavládly u nás doma - a myslela jsem si, že takto to bude ve světě vypadat. Nebyla jsem jakožto dítě schopná rozumně posoudit, že tohle je jen jedno (a ne zrovna šťastné) řešení z bambilionu, že takhle na mě nebudou reagovat všichni. A pak jsem úspěšně zapomněla, že jsem svoje zkušenosti získala tímto způsobem, tudíž jsem si celou pubertu a mladou dospělost lámala hlavu s tím, jak se krucinál zbavit těch předsudků (co si kdo bude...

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd...

Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown . Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si ( v podstatě tedy vymýšlet ), to jsem nechtěla. Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí , které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco. Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy. Třeba jsme by...

Rozhodla jsem se, že si sepíšu pár poznatků, ke kterým jsem za tu dobu, co se konečně pořádně znám, došla. Když tohle všechno teď vím, je mi trochu líto mého mladšího já, které pořád o sobě pochybovalo a tolika věcí se bálo. Tak jsem si řekla, že napíšu takový dopis do minulosti. Pro moje náctileté já. Aby vědělo. Vlastně i pro to svoje současné, které na to občas zapomíná. Moje milá Vydro. Jsi dobrý člověk. To především. Nezapomenout! Dále bych ti chtěla objasnit, že musíš dělat daleko méně věcí, než si myslíš. Rozhodně nemusíš... ...objasňovat druhým neustále, proč jsi něco udělala tak, jak jsi to udělala. Když to někdo nepochopí napoprvé a snad to ani pochopit nechce , spíš čeká, že se budeš v kaluži viny plazit po kolenou, tak ti nestojí za to, aby ses před ním ponižovala. A za to ti vlastně nestojí nikdo! ...pomáhat všem, kteří mají nějaké trable. Ty víš, že když můžeš, pomůžeš ráda. Vykašli se na ty, kteří by se ti snažili vyvolat pocit viny jen proto, ž...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní ....

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt...

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si...

Mám tady další útržek ze svých zápisků. Vlastně není jeden, jsou dva, ale celkem krátké a na podobné téma, tak jsem je spojila takto v jeden článek. Jistě lehce poznáte, že pocházejí z období (to zní jako komentář k nějakým historickým památkám!) zkouškového, kdy jsem měla spoustu času na přemýšlení, ale vlastně neměla, protože mi stále v hlavě znělo - "se učit, se učit..." Bude jedna ráno. Snažila jsem se udělat něco z logiky . Zítra to půjde, rozumím tomu, ale ten Word je strašný. Nejenže tam prostě funguje únava očí z toho, že svítí monitor, černé písmo na bílém pozadí, ale…proč proboha musí mít zvýrazňovač textu jen pár barev , které jsou buď tmavě vyblité , nebo tak neskutečně křiklavé ?? Moje oči!! Fakt to bolí... Kdyby to bylo na mně, tak si vyberu nějakou jemnou krémovou žlutou nebo světle blankytně modrou , proč to nejde? Přitom text nebo pole tabulky může mít jakoukoli barvu…   Útržky... Missing Someone, pak zas Heaven Falls.. Ty písničky jsou si tak...

Jsem tu po trochu delší době, abych nějak shrnula takový hodně nepříjemný stav , ve kterém se právě nacházím. Přemýšlím, jak začít, aby to bylo srozumitelné. Když jsem byla v pubertě, mívala jsem depresivní období (to jsem ještě o AS takřka nic nevěděla a myslela jsem si, že jsem zkrátka divné introvertní NTčko). Samozřejmě, že mi bylo divné, že jsem kolem sebe viděla vrstevníky, kteří působili, jako by nikdy nic takového nezažili , jako by maximální vypětí emocí, které zažívají, bylo leda naštvání, ale ne taková frustrace a vypnutí, jako jsem cítila já. Záviděla jsem takovým lidem, protože jsem si říkala, že vztek sice není ideální, ale je akční a energický , kdežto smutek a deprese jsou pasivní a paralyzující. No, sice jsem tedy viděla lidi v mém věku, kteří jako by snad kromě blbých známek neměli žádné výrazné problémy v životě, ale i tak jsem svoje temná období přičítala pubertě a říkala si, že se to holt musí vydržet. Rodiče to hádám viděli stejně - no jo no, nešťastná láska, t...

Včera jsem udělala poslední zkoušku tohoto semestru , takže bych teď měla cítit velkou úlevu. Pravdou je, že zas až tak horké to není, ale asi je to dobře. Protože chci ve všem vidět to dobré, tak to beru tak, že se mi emoce stabilizují a to je fajn. Pamatuju si z jednoho článku Anie Songe větu o tom, jestli vůbec je možné naučit se nepustit si tolik k tělu to negativní, co někdy přichází od druhých, ale zároveň si tím nezavřít cestu naopak k tomu pozitivnímu . Taky jsem o tom hodněkrát uvažovala, byla jsem nešťastná ze svých depresí a velkých poryvů "nálad" (ony to nálady v podstatě nebyly, jen mě okolní svět hodně ovlivňoval), ale říkala jsem si, jestli by stálo opravdu za to se jich nějak zbavit, pokud by to ale znamenalo, že pak taky nebudu schopná cítit tu obří radost , co mnou někdy cloumá. No, nechci o tom tématu mluvit tak, jako by tady snad už bylo hotovo a já byla na konci své cesty, to vůbec. Ale rozhodně můžu říct, že čím dál častěji cítím takovou pohodu , jak...

Poměrně častým stereotypem o autistech je to, že jsou geniální . Není to však rozhodně pravidlem. Ne každý autista je extrémně inteligentní (někdo může mít supertalent v jiné než intelektové oblasti a někteří ho taky prostě nemusí mít vůbec). Pokud má někdo taková ostrůvkovitá nadání, pak se tomu říká savantské schopnosti - a ne každý savant je autistou. Ech, proč o tom povídám? Moji rodiče si o mně vždycky mysleli, že inteligence je právě to, čím vynikám. A to ještě ani netušili, že jsem nějaký autista. Naučila jsem se číst ve třech letech , slovní zásobu jsem měla širokou a "dospěláckou" (mimochodem jeden z možných znaků AS u dětí - a tady pozor, skutečně pouze AS, neboť to je právě ten snad jediný rozdíl v diagnostice, že totiž dítě aspík nemá opožděnou řeč ), zajímala jsem se o taková vědecká témata, encyklopedie a tak, takže rodiče celkem logicky nabyli dojmu, že jsem prostě chytré dítě. Bohužel tohle se se mnou pak táhlo už celý život. Proč říkám bohužel? (a proč t...