Žlutá vydra nejen o životě s AS

Včera jsem udělala poslední zkoušku tohoto semestru , takže bych teď měla cítit velkou úlevu. Pravdou je, že zas až tak horké to není, ale asi je to dobře. Protože chci ve všem vidět to dobré, tak to beru tak, že se mi emoce stabilizují a to je fajn. Pamatuju si z jednoho článku Anie Songe větu o tom, jestli vůbec je možné naučit se nepustit si tolik k tělu to negativní, co někdy přichází od druhých, ale zároveň si tím nezavřít cestu naopak k tomu pozitivnímu . Taky jsem o tom hodněkrát uvažovala, byla jsem nešťastná ze svých depresí a velkých poryvů "nálad" (ony to nálady v podstatě nebyly, jen mě okolní svět hodně ovlivňoval), ale říkala jsem si, jestli by stálo opravdu za to se jich nějak zbavit, pokud by to ale znamenalo, že pak taky nebudu schopná cítit tu obří radost , co mnou někdy cloumá. No, nechci o tom tématu mluvit tak, jako by tady snad už bylo hotovo a já byla na konci své cesty, to vůbec. Ale rozhodně můžu říct, že čím dál častěji cítím takovou pohodu , jak

Zdravím. Tento příspěvek se nejspíš nebude tak bezprostředně dotýkat autismu, pokud tedy nechcete do této kategorie zahrnovat i jen to, co prostě napíše autista. Včera večer jsem dlouho ležela před spaním v posteli (ano, to se mi stává hodně často a občas je to fakt otravné , jenže ono pořád nějak usnout ne a nejde) a přemýšlela. Obvykle tak přemýšlím o věcech, které se ten den staly, co jsem si kde přečetla, viděla a tak podobně. Někdy stačí úplná maličkost a v myšlenkách mě to vystřelí k dávno zapomenutým zákoutím mé mysli , až se sama divím, o čem to zas přemítám. Někdy si musím sama říct "STOP, přestaň se tímhle zabývat, protože to už bylo dávno a nemusíš se v tom zase babrat". Na to většinou pomáhá začít dělat něco jiného, kdy se budu muset soustředit na tu činnost. Nebo si začnu polohlasem opakovat nějaký dvouslabičný shluk hlásek , který mě zrovna napadne, abych ty myšlenky přehlušila. Tohle ale pomáhá a má smysl jen u takových věcí, které vlastně ve výsledku nejsou

Pokud se někdo rozhodne zjistit si bližší informace o autismu, brzy nevyhnutelně musí narazit na tento zvláštní pojem. Píše se, že autisté mívají "speciální zájmy" . Možná je to jen můj dojem, ale mně tohle pojmenování přijde trošku zkreslující. Protože když slyšíte slovo "speciální", tak se vám vybaví něco výjimečného, zvláštního, prostě něco extra . V tomto případě by to tedy pod touhle optikou znamenalo, že autisté mají zájmy, které jsou prostě neobvyklé a řekněme nenormální. Jenže takhle to právě úplně být nemusí! Speciální zájem v kontextu autismu znamená spíše "intenzivní zájem" . Nemusí se vůbec jednat například o zálibu ve vlacích, což je už takový stereotyp, že autista bude mít rád vláčky. Může to být úplně jakýkoliv koníček, celkem "nenápadný". Rozdíl je tu akorát v tom, jak moc do hloubky se autista svému zájmu věnuje. Spojení "speciální zájem" se tedy nepoužívá v kontextu "já mám nějaký koníček a ten je speciální"

Poměrně častým stereotypem o autistech je to, že jsou geniální . Není to však rozhodně pravidlem. Ne každý autista je extrémně inteligentní (někdo může mít supertalent v jiné než intelektové oblasti a někteří ho taky prostě nemusí mít vůbec). Pokud má někdo taková ostrůvkovitá nadání, pak se tomu říká savantské schopnosti - a ne každý savant je autistou. Ech, proč o tom povídám? Moji rodiče si o mně vždycky mysleli, že inteligence je právě to, čím vynikám. A to ještě ani netušili, že jsem nějaký autista. Naučila jsem se číst ve třech letech , slovní zásobu jsem měla širokou a "dospěláckou" (mimochodem jeden z možných znaků AS u dětí - a tady pozor, skutečně pouze AS, neboť to je právě ten snad jediný rozdíl v diagnostice, že totiž dítě aspík nemá opožděnou řeč ), zajímala jsem se o taková vědecká témata, encyklopedie a tak, takže rodiče celkem logicky nabyli dojmu, že jsem prostě chytré dítě. Bohužel tohle se se mnou pak táhlo už celý život. Proč říkám bohužel? (a proč t

Je to vždycky tak těžké. Začít znovu, úplně od začátku. Momentálně bych se měla učit. Ale zčistajasna jsem si řekla, že teď (v pauze mezi biflováním judaismu a křesťanství) bych si teda už konečně měla založit ten blog . Jak jsem chtěla. Když jsem byla menší, mladší, blogovala jsem o sto šest. A vždycky jsem si strašně přála, aby mi ten blog vydržel, protože kdo měl starší blog, ten byl větší machr! Jenže jsem v podstatě neměla o čem psát. Když vám je dvanáct, tak se docela běžně stává, že jeden den napíšete svůj plamenný názor, ale když si ho znovu přečtete za půl roku, tak byste se nejradši zahrabali, co to tam visí pod VAŠÍM JMÉNEM za dětinské žblepty. No. S blogováním jsem si dala tedy pohov zhruba v sedmnácti? Ani nevím proč. Asi už mě to nebavilo. To jsem ještě nevěděla, co vím teď. Že mám o čem psát. Že mám ASPERGERŮV SYNDROM . (fotka kočky zde není náhodně, říká se, že všechny kočky mají autistickou povahu a já s tím souhlasím!) Nechápejte mě špatně, nechci z toho