Radost z obyčejných věcí

Včera jsem udělala poslední zkoušku tohoto semestru, takže bych teď měla cítit velkou úlevu. Pravdou je, že zas až tak horké to není, ale asi je to dobře. Protože chci ve všem vidět to dobré, tak to beru tak, že se mi emoce stabilizují a to je fajn. Pamatuju si z jednoho článku Anie Songe větu o tom, jestli vůbec je možné naučit se nepustit si tolik k tělu to negativní, co někdy přichází od druhých, ale zároveň si tím nezavřít cestu naopak k tomu pozitivnímu. Taky jsem o tom hodněkrát uvažovala, byla jsem nešťastná ze svých depresí a velkých poryvů "nálad" (ony to nálady v podstatě nebyly, jen mě okolní svět hodně ovlivňoval), ale říkala jsem si, jestli by stálo opravdu za to se jich nějak zbavit, pokud by to ale znamenalo, že pak taky nebudu schopná cítit tu obří radost, co mnou někdy cloumá.

No, nechci o tom tématu mluvit tak, jako by tady snad už bylo hotovo a já byla na konci své cesty, to vůbec. Ale rozhodně můžu říct, že čím dál častěji cítím takovou pohodu, jako bych plula hezky po proudu řeky, zvolna, beze spěchu. A ta radost? Ta kupodivu nezmizela. :) Ale abych to uvedla na pravou míru, to, co se mě dřív (hlavně na gymplu) zmocňovalo, bylo spíš...maniodepresivního charakteru. Byly tu sice dny, kdy jsem ráno vylítla z postele jako na pružině a měla pocit, jako by mi patřil celý svět, což už se mi teď moc nestává - jenže zase tenhleten pocit byl strašně křehký. Stačila sebemenší píčovina a celé se to sesypalo jako domeček z karet. Neuměla jsem moc problémy řešit, takže mi každý připadal úplně obřích rozměrů. Teď už je to o mnoho lepší, snažím se problémy předvídat a připravovat se (autista promluvil :D) na různé situace. A kolikrát s podivem zjišťuju, že v některých situacích jsem snad praktičtější než někteří neurotypici v mém okolí - například když já si s něčím nevím rady, googlím a šmejdím všude po internetu, kdežto někdo radši napíše mně s tím, ať mu poradím. Přitom jakmile dotyčnou věc zadám do Googlu, okamžitě mi vyjede nespočet výsledků...

Tím, že už nemívám euforické výbuchy "dobré nálady", jsem rozhodně nepřišla o radost ze života. Naopak, mám pocit, že ji umím daleko lépe definovat a nalézt. Ale nevím, jak se to stalo. (Momentálně jsem si vzpomněla na film, který jsme dneska viděli. Byl v něm záběr na smutně plandající ulomené zrcátko od auta a k tomu do pozadí věta: "Bod zlomu?" Smáli jsme se tomu. Zdravím Péťu!) Jsem vlastně neskutečně ráda, že jsem autista, protože díky tomu (?) se můžu radovat i z úplných blbostí, ze kterých se v NT světě radují asi jenom děti. Ale někomu při napodobování pobíhavé květiny z Warcraftu můžu připadat dětinská/rozjívená/trapná/ožralá, jiný se může pominout, jak je to roztomilé. Vsuvka - radím vám ve vašem vlastním zájmu, vybírejte si do života ten druhý typ lidí! Zasloužíte si to, fakt! A nemusíte být nutně za roztomilé, chápem se, žejo, třeba za vtipné (ne trapné), okouzlující (ne divné), zajímavé (ne ukecané) a tak.

Když jste smutní nebo máte depresi, lidé, kteří to úplně nemohou pochopit, vám možná doporučí, abyste dělali některou z obecně platných "účinných" věcí, které zaručeně pomohou - jít ven, zacvičit si, být tvořiví... Jako by deprese byla jenom něco jako nuda, co potřebuje rozbít zvenčí. Jenže tady bohužel ta prázdnota vychází zevnitř. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud mám opravdu depresivní meltdown a nejde jenom o rozhořčení (z něčeho), které by bylo potřeba rozptýlit, tak můžu dělat úplně cokoliv, ale za á mě to nejspíš bohužel nebude moc bavit (i když jinak to miluju) a za bé budu buď i při tom, nebo okamžitě po skončení činnosti myslet na...no na to NIC, které mám najednou v sobě. Je to jak ta Nicota z Nekonečného příběhu, proto to je taky tak děsivé, protože to pohlcuje a v úplné NIC obrací i to, co dřív bylo krásné a naplňující, teď v tom nevidíte smysl.

Bohužel, nemám zatím žádný recept na to, jak rychle překonat depresivní epizodu. Pro začátek je asi nejlepší se nezabít. Vím ale, jak je pak krásné moct dělat všechny ty svoje milé věci a najednou zjišťovat, že zase mají smysl, že už to polevilo, že jsem zase našla rovnováhu. A velmi podobný pocit mám kupodivu právě teď - sice už mě zkouškové vůbec nestresovalo tolik, ale už to bylo asi tím, že jsem jaksi "mlela z posledního", čím víc se blížil konec, tím jsem byla netrpělivější. Jako když jsme šli pochod do Prčice a právě když už jsme věděli, že tam skoro jsme, začala nás úplně nesnesitelně bolet chodidla. Nebo jako když potřebujete čůrat během přednášky, samozřejmě největší utrpení je to na konci, protože už se nemůžete dočkat, až budete moct jít... a tak. :D Takže když jsem konečně vyšla z toho kabinetu, najednou byl klid. Nebyla žádná obří juchačka, ale najednou jako by se z takového toho smajlíka, který má pusu jako čárku, stal spokojený usměvavý, snad dokonce i s těmi růžovými tvářičkami. A asi se to odrazilo i na těle, protože jsem hned po návratu na kolej chtěla jen spát a spát...

Když jsem v tom kolotoči zkoušek, pořád mě ještě tlačí "musy". Neučím se už každou volnou minutu (to jsem teda nikdy nedělala, ale měla jsem pocit, že bych sakra měla!), ale když někam jdu, vždycky dbám na to, abych s sebou měla učení a prostě nemám ten klid. Nepodceňuju se, poznám, když něco umím, ale stejně mi to pořád trochu straší za zády. Ale dělám pokroky, nemůžu chtít všechno hned. Úplně ty pokroky vidím, jak se učím se stresem lépe pracovat. Někdy úplně nepozorovaně, třeba když doma předčítám něco nahlas, najednou si vzpomenu (pořád čtouc) na nějakou nepříjemnou věc (třeba blížící se termín odevzdání něčeho), která by mě dřív hodila do solidní úzkosti (pocení rukou atd.), ale dneska si ji rychle ohmatám, objasním a stále během čtení pošlu do kategorie "nestresuj se". A když tohle udělám, tak taky přijde takové "miniuleveníčko", najednou mám takovou spokojenou vlnu a mám chuť si dát kafe a číst ještě o něco déle, protože MŮŽU!

Jakmile nějaké dlouhodobé povinnosti skončí a já jsem bez musů za zády, pak teprve vidím pořádně takové ty drobnosti všedního dne, nad kterými se můžu rozplývat. A ono je to důležité vlastně i v té stresovější situaci, byť jen na deset minut se zastavit a dopřát si myšlenky úplně jiné kategorie. Je to zdravé. Schválně si zkusím vzpomenout, co v posledním týdnu nějak potěšilo nebo rozesmálo mě.

• Když jsme šli do Stromovky a krmili jsme ptactvo a jedna kačka vylezla na břeh a ťapala na těch oranžových plácačkách k nám a vypadala jako pejsek, který čenichá po zemi.
• Když mě můj pes, který je mimochodem čivava, vítá takovými zvuky, že bych si ho málem spletla s medvědem. Nebo se slepicí. Nebo s ječícím člověkem, má fakt široký repertoár.
• Pěna na horké medovině. Protože prostě pěna! Vypadalo to jako panák piva!
• Že jsem objevila, že v Libeřských lahůdkách mají růžové indiánky, které miluju, ale měla jsem pocit, že snad zmizely z povrchu zemského.
• Když si doma prohlížíme staré fotky, místo abych si zalezla s učením. Tohle je mnohem důležitější!
• Když Petr řekl, že můžeme klidně jet tramvají z Podbaby až na Pankrác, protože nikam nespěcháme a mně se to bude líbit. A i vyzkoušet z politologie mě cestou zvládl.
• Elektronický hudební počin, který najdete pod názvem EEEAAAOOO. Je tam zpívající kočka a duha. A je to komicky roztomilé a nemůžu to dostat z hlavy, slyším tam "pyžamóó" a "letadlóó".
• Že jsem dnes jela domů postarším autobusem, který neměl skřípavá kožená sedadla a nezbytné tlumené osvětlení večer.
• Že jsem správně našla cestu na Husitskou teologickou fakultu, i když jsem tam nikdy nebyla. Prostě intuice. Že se ale opakovaně ztrácím na Budějovické, to ponechám stranou. Radši.
• Když dneska v Praze pršelo a zevnitř to bylo tak útulné a uspávací.

Tuhle fotku jsem fotila někdy před rokem. Fascinuje mě voda, hlavně ta tekoucí. A navíc mám Vltavu a Prahu ráda a moc hezky se to hodí k tomu "plynutí" pohody.