Žlutá vydra nejen o životě s AS

Hodně se specializuju na to, co slyším . Myslím, že mým nejostřejším smyslem je čich , ale sluchem vnímám snad nejvíc informací. Špatně rozeznávám lidi podle obličeje, ale po hlase nemám pochybnosti. Když si v hlavě přehrávám písničku, tak úplně přesně tak, jak zní , se všemi hlasy a nástroji. A mrzí mě, že to nedokážu takhle stejně taky napodobit. Hlasy a zvuky ale napodobovat umím velice dobře . Jenom se to holt úplně nenosí. Myslela jsem si, že tím, že napodobím něčí hlas a dikci, mu dám najevo, že ho znám, že si všímám drobností, že ho poslouchám. Lidi to ale většinou berou tak, že se jim smějete. A to je nemusíte ani parodovat, jen je napodobíte beze stopy posměchu. No a napodobování zvuků je zase dětinské. Čest výjimkám, kterým to přijde legrační! Petr se směje, když napodobuju zvuk helikoptéry. Nebo hlasy herců z Harryho Pottera , když mu čtu knížku. A když napodobuju jeho, můžu dokonce i trošku karikovat a taky se tomu směje. Pustím takovou tu  nejznámější pizzicato me...

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu , ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace. Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity" . To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe. Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále něja...

Hola! Minulý článek o meltdownech jsem psala během fáze, kdy deprese byly na ústupu , proto jsem taky už byla alespoň schopna něco napsat. Teď se zdá, že už je zase vše o něco lepší, tudíž si můžu dovolit lehčí téma. Zkoušela jsem si představit, jak by to vypadalo, kdybych já jako introvertní a lehce neurotický asperger měla být tím, čemu se říká influencer. Ať už na Youtube (počeštěně na jůtůčku ) či na Instagramu - to jsou v současné době asi největší platformy, kde se influenceři uplatňují. Teda možná ještě tak Tiktok, ale v tom se nevyznám. :D No, i když...tam vlastně asi ne, protože pokud vím, tak tam je to hlavně o krátkých skečích a není moc prostoru na nějaké hloubavé úvahy, které by na někoho působily, takže jsem asi měla pravdu. Blogy myslím nikdy nebyly vyloženě mainstreamové médium, byť teda v určitém období (zhruba 2006 - 2012) jsem měla pocit, že blogují snad úplně všichni , ale připomínalo to spíš takové uzavřené partičky podle toho, kdo měl jak zaměřený blog, než že ...

Včera jsem udělala poslední zkoušku tohoto semestru , takže bych teď měla cítit velkou úlevu. Pravdou je, že zas až tak horké to není, ale asi je to dobře. Protože chci ve všem vidět to dobré, tak to beru tak, že se mi emoce stabilizují a to je fajn. Pamatuju si z jednoho článku Anie Songe větu o tom, jestli vůbec je možné naučit se nepustit si tolik k tělu to negativní, co někdy přichází od druhých, ale zároveň si tím nezavřít cestu naopak k tomu pozitivnímu . Taky jsem o tom hodněkrát uvažovala, byla jsem nešťastná ze svých depresí a velkých poryvů "nálad" (ony to nálady v podstatě nebyly, jen mě okolní svět hodně ovlivňoval), ale říkala jsem si, jestli by stálo opravdu za to se jich nějak zbavit, pokud by to ale znamenalo, že pak taky nebudu schopná cítit tu obří radost , co mnou někdy cloumá. No, nechci o tom tématu mluvit tak, jako by tady snad už bylo hotovo a já byla na konci své cesty, to vůbec. Ale rozhodně můžu říct, že čím dál častěji cítím takovou pohodu , jak...

Pokud se někdo rozhodne zjistit si bližší informace o autismu, brzy nevyhnutelně musí narazit na tento zvláštní pojem. Píše se, že autisté mívají "speciální zájmy" . Možná je to jen můj dojem, ale mně tohle pojmenování přijde trošku zkreslující. Protože když slyšíte slovo "speciální", tak se vám vybaví něco výjimečného, zvláštního, prostě něco extra . V tomto případě by to tedy pod touhle optikou znamenalo, že autisté mají zájmy, které jsou prostě neobvyklé a řekněme nenormální. Jenže takhle to právě úplně být nemusí! Speciální zájem v kontextu autismu znamená spíše "intenzivní zájem" . Nemusí se vůbec jednat například o zálibu ve vlacích, což je už takový stereotyp, že autista bude mít rád vláčky. Může to být úplně jakýkoliv koníček, celkem "nenápadný". Rozdíl je tu akorát v tom, jak moc do hloubky se autista svému zájmu věnuje. Spojení "speciální zájem" se tedy nepoužívá v kontextu "já mám nějaký koníček a ten je speciální...