Zvuky a tóny

Hodně se specializuju na to, co slyším. Myslím, že mým nejostřejším smyslem je čich, ale sluchem vnímám snad nejvíc informací. Špatně rozeznávám lidi podle obličeje, ale po hlase nemám pochybnosti. Když si v hlavě přehrávám písničku, tak úplně přesně tak, jak zní, se všemi hlasy a nástroji. A mrzí mě, že to nedokážu takhle stejně taky napodobit.

Hlasy a zvuky ale napodobovat umím velice dobře. Jenom se to holt úplně nenosí. Myslela jsem si, že tím, že napodobím něčí hlas a dikci, mu dám najevo, že ho znám, že si všímám drobností, že ho poslouchám. Lidi to ale většinou berou tak, že se jim smějete. A to je nemusíte ani parodovat, jen je napodobíte beze stopy posměchu. No a napodobování zvuků je zase dětinské. Čest výjimkám, kterým to přijde legrační! Petr se směje, když napodobuju zvuk helikoptéry. Nebo hlasy herců z Harryho Pottera, když mu čtu knížku. A když napodobuju jeho, můžu dokonce i trošku karikovat a taky se tomu směje. Pustím takovou tu nejznámější pizzicato melodii a předvádím, jak by to vypadalo, kdyby se snažil někam tajně plížit, ale moc by mu to nešlo.

Nevím, co bych dělala bez hudby. Ráda ji poslouchám a ráda taky zpívám. To se ale často stydím, protože mi to evokuje předvádění a rozcapenost. Bez sluchátek málokdy někam jdu. Když se scházíme s Filipem, vždycky oba řekneme ahoj a stahujeme sluchátka z hlavy. Naučil mě poslouchat spoustu skvělých věcí, hlavně maďarské osmdesátky. To první album bylo Időrabló. Zní to jako "adorable", ale kupodivu to znamená "zloděj času". Smáli jsme se tomu, když album Mindenki, které vyšlo pod slovenským labelem, mělo na zadní straně názvy písniček přeložené. Mindenféle emberek zní prostě úplně jinak než Rôzni ľudia.

Zjistila jsem, že z pohledu ostatních lidí očividně nejvhodnější kandidát na náhodné oslovení na ulici je - tramtadadá - člověk se sluchátky na uších! Nechápu to. Nijak na sebe neupozorní, rovnou začnou mluvit, já samozřejmě neslyším, takže musím vyndat sluchátko, říct "Prosím?" a pak si to teprve vyposlechnout znova.

Nejvíc poslouchám českou hudbu. A zvlášť ráda mám retro. Je to ale u mě taková všehochuť. Nejvíc asi Radůza. Marsyas. Vladimír Mišík, hlavně s ETC. Vladimír Merta, občas. Nebo Čechomor. A VLTAVA! Často to jsou ale jen jednotlivé písničky než interpreti. Mám třeba ráda desku s taneční hudbou od Supraphonu, to je taková kompilace.

Někdo rád poslouchá hudbu při učení nebo při práci. To já spíš ne. Při učení bych se nemohla soustředit a při práci by mi zas vadilo, že se nemůžu plně soustředit na tu hudbu. Přece to nedělám do rytmu, tak k čemu ji mít puštěnou? To spíš když někde jen tak sedím a jinak by bylo úplné ticho. A při tom učení se mi docela osvědčily zvuky přírody. Je to příjemný bílý šum do pozadí, neruší to, ale zároveň to prořízne takové to stereotypní divné ticho. Ptáci. Šumění lesa. Potok. Nebo třeba déšť v horách. Je to dost uklidňující. Řekla bych ASMR, ale pod tím si spíš lidi představí chroustání zeleniny nebo rádobysmyslné oblizování mikrofonu, takže zůstanu u pojmu "bílý šum". :D
Fascinuje mě, co někteří lidé s hlasem dokážou. A nejhorší možná je, že já to dokážu (skoro) taky, ale...to je vše. Bohužel. Jak by řekl Kvido z Báječných let: "Je to koneckonců jen reprodukční umění." A já jsem reprodukční bohužel celá. Je pro mě strašně, strašně těžké, když zpívám nějakou píseň, nezpívat ji nachlup tak jako její původní interpret. A když se to povede, tak už to pro mě není ono. S tímhle bych ale uspěla leda tak v Tvoje tvář má známý hlas, a to kdoví jestli.