Pocit neskutečna

Ještě minulý víkend jsem zběsile (ano, pro mě je tento výraz adekvátní) cestovala nejprve z Prahy k příteli domů, pak celá rodina společně na maturiťák jeho sestřenky do jiného města, pak brzy ráno zase autem do Prahy a já domů. Ti maturanti měli tedy fakt štěstí, že to takhle stihli...

To si tak sedíte na přednášce a najednou slyšíte, jak za vámi někdo pošeptává "No tak my od zítřka už nepůjdem do školy." Řekla jsem si, že se to snad týká nějakého erasmu nebo co...? No a pak se najednou dozvíte, že nejspíš měsíc do té školy prostě nepůjdete, protože koronavirus. Ponechám stranou to, nakolik je to účinné opatření, spíš teď mám najednou úplně jinak sestavené priority? Nebo já nevím, jak bych to měla říct.

Dokud jsem chodila mezi učebnami (úterý mám tento semestr náročné), nijak zvlášť mi to nepřišlo. Maximálně jsem politovala spolužačku, která tímto přišla o možnost poprvé v životě navštívit Divadlo Járy Cimrmana. Když jsme ale s Petrem seděli v badatelně Strahovského kláštera, kam jsme se šli s ostatními seminaristy podívat na některé nesmírně důležité slovníky, pomalu mě začal zaplavovat onen pocit neskutečna.

Vlastně jsem vůbec nepočítala s tím, že by se opravdu mohly zavřít školy nebo něco podobného. Ne že bych covid podceňovala, ale přece jen jsem si nemyslela, že by se to mohlo šířit tak rychle. Teď zpětně si vlastně říkám, že se docela divím, že jsem jako autistka reagovala tak, jak jsem reagovala. Představila bych si, nejspíš, že mě zachvátí panika a meltdown z toho, že najednou vůbec nevíme, co se bude dít, nemůžeme odhadnout nic pořádně dopředu a všechno, co se týče výuky, je najednou úplně jinak. To se však nestalo. Vlastně se i musím přiznat, že se mi to distanční studium zdá docela zajímavé - však při prezenčním po nás taky stejně pořád chtěli, abychom se v jednom kuse dovzdělávali ještě sami, kdo si myslel, že stačí chodit na přednášky, byl nejednou nepěkně překvapen.

Myslím si, že to, že mi tato situace nepřinesla meltdown, je dáno tím, že tady prostě pro mě chybí jeden podstatný autistický stresor - a tím je ztráta kontroly. Protože tady vím, že tu situaci (zavřené školy, zmatek, nejasnosti ve zkouškách a vyučování) jsem vůbec, ale vůbec nezavinila já (protože, jak by mi jistě mnoho autistů potvrdilo, někdy stačí i jen malinká možnost vlastního přičinění, a už člověk jede ve spirále sebeobviňování a hry na kdybych), tudíž se vlastně jakoby vezu. Co můžu udělat, to jsem vlastně byla odhodlaná udělat i před nařízením - v mém případě jde o pečlivé domácí přípravy. Mně to vyhovuje, protože dělám práci z domova (přesněji řečeno mi k tomu stačí počítač a internet), a kdybych si chtěla ještě přidat jednu, co jsem dělala v létě, tak teď můžu, neboť šlo o doručovatelství u České pošty u nás ve městě - což nyní jde, protože mohu být v práci v pět hodin ráno a odpoledne zase dělat věci do školy.

Jsem bohužel nebo bohudík (furt jsem na to nepřišla) celkem puntičkář a perfekcionista, takže i když jsem se moc snažila, prostě jsem si nedokázala úplně "odepřít" to pečlivé studium doma. Četba článků a literatury, výpisky z nich, tisknutí materiálů, zvýrazňování, obrázky, prezentace, nahrávání hlasu. No prostě několikanásobné kódování nabytých znalostí. Jenže ono tomu kolikrát paradoxně bylo prezenční studium docela na překážku. Jak můžu věnovat dostatek času semestrální práci z politologie nebo stylistiky, když musím sedět na semináři, kde je zápočet za docházku a referát ve skupině? Tyhle otázky teď odpadají, protože jsem nucená být takovým studijním podnikatelem.

Momentálně pořád tak nějak nejsem adaptovaná na současné podmínky. Průběžně si čtu dostupnou literaturu, ale věci jako "jak seženu tu Patočkovu práci, když jsou knihovny zavřené a v antikvariátech je to šíleně drahé" mě nějak ještě neznepokojují. Ano, já, autista, říkám věci jako "ono to nějak dopadne"! Tak teď nevím, zda je to znakem zdravé psychiky, nebo dysfunkční neurologie. Doufám v to první!

Je to trochu jako ve snu. Dneska na Šárce mě napadlo, že kdybych se hodně rozběhla a skočila, tak prostě poletím.