Příspěvky

Autismus a regresní terapie

Obrázek
 V posledním měsíci mě potkala spousta nových nečekaných zážitků. Udělala jsem státnice z jednoho oboru. Přestěhovala jsem se na kolej k Péťovi. Zjistila jsem, že budu muset konat praxi distanční formou. Byla jsem testována na covid. A taky jsem byla na regresní terapii . Na regresi jsem chtěla jít dost dlouho. Pevně jsem se rozhodla ji absolvovat v momentě, kdy jsem si uvědomila, že docela velká spousta mých problémů v komunikaci pramení z toho, že jsem se jako dítě velmi upnula ke zcela konkrétním a specifickým vyústěním nějakých situací , které zrovna zavládly u nás doma - a myslela jsem si, že takto to bude ve světě vypadat. Nebyla jsem jakožto dítě schopná rozumně posoudit, že tohle je jen jedno (a ne zrovna šťastné) řešení z bambilionu, že takhle na mě nebudou reagovat všichni. A pak jsem úspěšně zapomněla, že jsem svoje zkušenosti získala tímto způsobem, tudíž jsem si celou pubertu a mladou dospělost lámala hlavu s tím, jak se krucinál zbavit těch předsudků (co si kdo bude urč

Rozpory

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd

Samota a osamělost

Obrázek
Učím se teď na státnice. Začala jsem s tím, když jsem ještě byla ve svém domově číslo dva - tedy na vesnici, v domě spolu s dalšími pěti lidmi (a nepočítanou zvěří, byť mimo dům), kdy jediná možnost, jak se dostat do města, byla ta, že mě někdo poveze autem. Teď jsem v domově číslo jedna - katastrálně ve městě, ve věžáku, ale na kraji lesa a v relativním klidu. Do města to mám deset minut autobusem. Když na to kouknete, asi by vás napadlo, že lepší podmínky pro studium budu mít ve dvojce . Je přece normální, že se lidi jezdí učit třeba na chalupu, zkrátka "mimo civilizaci". Já to mám ale docela opačně. V jedničce totiž, pokud není víkend, mám daleko větší možnost být o samotě. Navíc když už se učit nechci, mám spoustu možností, které mohu využít, abych si odpočinula. To na vesnici tolik nešlo, a dvojnásob ne, pokud bych nechtěla, aby ten můj odpočinek zahrnoval někoho dalšího. Když jsem chtěla být sama, vlastně jsem se mohla jít jenom projít. Jenomže já jsem ze severu

Znovu o meltdownu - průběh

Obrázek
Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown . Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si ( v podstatě tedy vymýšlet ), to jsem nechtěla. Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí , které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco. Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy. Třeba jsme by

Nemusíš...

Obrázek
Rozhodla jsem se, že si sepíšu pár poznatků, ke kterým jsem za tu dobu, co se konečně pořádně znám, došla. Když tohle všechno teď vím, je mi trochu líto mého mladšího já, které pořád o sobě pochybovalo a tolika věcí se bálo. Tak jsem si řekla, že napíšu takový dopis do minulosti. Pro moje náctileté já. Aby vědělo. Vlastně i pro to svoje současné, které na to občas zapomíná. Moje milá Vydro. Jsi dobrý člověk. To především. Nezapomenout! Dále bych ti chtěla objasnit, že musíš dělat daleko méně věcí, než si myslíš. Rozhodně nemusíš... ...objasňovat druhým neustále, proč jsi něco udělala tak, jak jsi to udělala. Když to někdo nepochopí napoprvé a snad to ani pochopit nechce , spíš čeká, že se budeš v kaluži viny plazit po kolenou, tak ti nestojí za to, aby ses před ním ponižovala. A za to ti vlastně nestojí nikdo! ...pomáhat všem, kteří mají nějaké trable. Ty víš, že když můžeš, pomůžeš ráda. Vykašli se na ty, kteří by se ti snažili vyvolat pocit viny jen proto, ž

Chtěla bych být neurotypik...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní .

Spontánní

Obrázek
Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt