Žlutá vydra nejen o životě s AS

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd...

Učím se teď na státnice. Začala jsem s tím, když jsem ještě byla ve svém domově číslo dva - tedy na vesnici, v domě spolu s dalšími pěti lidmi (a nepočítanou zvěří, byť mimo dům), kdy jediná možnost, jak se dostat do města, byla ta, že mě někdo poveze autem. Teď jsem v domově číslo jedna - katastrálně ve městě, ve věžáku, ale na kraji lesa a v relativním klidu. Do města to mám deset minut autobusem. Když na to kouknete, asi by vás napadlo, že lepší podmínky pro studium budu mít ve dvojce . Je přece normální, že se lidi jezdí učit třeba na chalupu, zkrátka "mimo civilizaci". Já to mám ale docela opačně. V jedničce totiž, pokud není víkend, mám daleko větší možnost být o samotě. Navíc když už se učit nechci, mám spoustu možností, které mohu využít, abych si odpočinula. To na vesnici tolik nešlo, a dvojnásob ne, pokud bych nechtěla, aby ten můj odpočinek zahrnoval někoho dalšího. Když jsem chtěla být sama, vlastně jsem se mohla jít jenom projít. Jenomže já jsem ze severu...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní ....

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt...

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si...

Nevím, jak moc se dnešní děti budou třeba potýkat s tím, že až dospějí, stále nebudou znát svou diagnózu (myslím že také budou, byť se o autismu více mluví). Taky nevím, kdy přesně se u nás začal diagnostikovat Aspergerův syndrom. Myslím ale, že to zas tak dávno není. A taky myslím, že jsem z generace, ve které se určitě vyskytuje velký počet nediagnostikovaných - nepřišlo se na nic v dětství, takže se k nim přistupovalo jako k neurotypikům a oni se buď naučili chovat "správně", nebo se to nenaučili a mají výčitky svědomí nebo vypěstovanou neurózu . O tom jsem ale mluvit nechtěla. Asperger prostě není "klasický postiž" - i když pozor, protože se jedná o autistické spektrum, tak se prostě čas od času skutečně může stát, že ta "funkčnost" jde rapidně dolů nebo naopak nahoru . Když jde u aspie dítěte dolů, tak se to většinou (pokud o tom nic nevíme a diagnózu nemáme) bere jako zlobení, období vzdoru, trucování atd . Občas přemýšlím, jestli by byla ...

Hodně se specializuju na to, co slyším . Myslím, že mým nejostřejším smyslem je čich , ale sluchem vnímám snad nejvíc informací. Špatně rozeznávám lidi podle obličeje, ale po hlase nemám pochybnosti. Když si v hlavě přehrávám písničku, tak úplně přesně tak, jak zní , se všemi hlasy a nástroji. A mrzí mě, že to nedokážu takhle stejně taky napodobit. Hlasy a zvuky ale napodobovat umím velice dobře . Jenom se to holt úplně nenosí. Myslela jsem si, že tím, že napodobím něčí hlas a dikci, mu dám najevo, že ho znám, že si všímám drobností, že ho poslouchám. Lidi to ale většinou berou tak, že se jim smějete. A to je nemusíte ani parodovat, jen je napodobíte beze stopy posměchu. No a napodobování zvuků je zase dětinské. Čest výjimkám, kterým to přijde legrační! Petr se směje, když napodobuju zvuk helikoptéry. Nebo hlasy herců z Harryho Pottera , když mu čtu knížku. A když napodobuju jeho, můžu dokonce i trošku karikovat a taky se tomu směje. Pustím takovou tu  nejznámější pizzicato me...

Mám tady další útržek ze svých zápisků. Vlastně není jeden, jsou dva, ale celkem krátké a na podobné téma, tak jsem je spojila takto v jeden článek. Jistě lehce poznáte, že pocházejí z období (to zní jako komentář k nějakým historickým památkám!) zkouškového, kdy jsem měla spoustu času na přemýšlení, ale vlastně neměla, protože mi stále v hlavě znělo - "se učit, se učit..." Bude jedna ráno. Snažila jsem se udělat něco z logiky . Zítra to půjde, rozumím tomu, ale ten Word je strašný. Nejenže tam prostě funguje únava očí z toho, že svítí monitor, černé písmo na bílém pozadí, ale…proč proboha musí mít zvýrazňovač textu jen pár barev , které jsou buď tmavě vyblité , nebo tak neskutečně křiklavé ?? Moje oči!! Fakt to bolí... Kdyby to bylo na mně, tak si vyberu nějakou jemnou krémovou žlutou nebo světle blankytně modrou , proč to nejde? Přitom text nebo pole tabulky může mít jakoukoli barvu…   Útržky... Missing Someone, pak zas Heaven Falls.. Ty písničky jsou si tak...

Toto je překlad článku Samanthy Craft z anglicky psaného blogu Everyday Asperger's . Je to první překlad, který jsem se zde rozhodla uveřenit - možná proto, že to je zatím jediný můj překlad nějakého auti-článku, který jsem dokončila. :D Překládám docela ráda, protože sama u sebe vidím, jak ráda bych si všechny ty zajímavé věci od AS blogerů přečetla, ale když nejsou v češtině, nemůžu se do nich bohužel "ponořit" tak dobře, i když anglicky rozumím. Není to ale tak splavný tok myšlenek jako u česky psaných věcí, právě proto, že se každou chvíli zastavuji a ujišťuji, jestli jsem to či ono pochopila dobře, někdy se zase ztratím v dlouhém anglickém souvětí, na jehož začátku nejsem ještě schopná odhadnout, jaká bude celková pointa. Odkaz na zdrojový článek je zde: https://everydayaspergers.com/2012/06/03/day-131-the-crow-in-me/ A nyní tedy už pojďme na to. Kdybych měla nějakou svoji "poznámku překladatele", připíšu ji do textu kurzívou . :) Nedávno j...

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu , ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace. Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity" . To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe. Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále něja...

Přála bych si... ...aby si lidé nechtěli navzájem pořád dělat naschvály, habaďůry a intriky. ...aby se lidi postupem života neodnaučovali směle říkat, co potřebují a chtějí. ...aby nám nebylo vštěpováno, že kdo naslouchá svým potřebám a přáním, je sobec. ...aby bylo možné někomu říct "teď na tebe nemám náladu" a nebylo to bráno jako jedovatý trn. Já to opravdu nemyslím zle. ...mít kouzelnou hůlku , která by uměla dělat z ničeho něco a hned, bez práce a investic. Protože bych si taky třeba přála: ...aby se všechny ty krásné starobylé domy v centru i na okraji města mohly zázračně opravit a nechátraly dál, až je nechá majitel zbořit, protože je to nakonec levnější varianta. ...aby stačilo zavřít oči a hned bych mohla být tam, kde potřebuju , bez únavných cest autobusem. ...abych mohla úplně libovolně střídat jakékoliv účesy, oblečení a vůbec vzhled , podle momentálního rozpoložení. ...mít svoji vlastní tramvaj. ...aby existovala Škola čar a ko...