Spontánní

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální? Asi to sedí líp do huby, nebo co.

Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot. Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich.

Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním (Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat?), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kterými pojedu - no, panečku, velmi spontánní! Ale rozumíte, jak to myslím. Můžu se takhle rozhodnout, ale nemusím to mít zanesené v rozvrhu týden dopředu, jak byste třeba od autisty očekávali, protože plánování.

Jde o to, že když se rozhodnu, že dnes bude ten den, kdy nepojedu šestkou a céčkem, nýbrž dvaadvacítkou a stopětatřicítkou (a takovýchhle obměn mám - vlastně měla jsem, už tam nebydlím - hodně, vlastně myslím, že jsem už našla a zkusila všechny varianty, jak se dostat z Karláku na Chodov), tak vím, jak to bude probíhat. Je tu ten jízdní řád - ten sice nemusí být vždy časově dodržen, ale můžu si být jistá, že pokud se nekoná žádná výluka, o níž bych stejně věděla, bude na té trase jezdit ta a ta linka.

Ale samozřejmě se stává, že i v této jistotě se vyskytne něco nečekaného. Může to být něco drobnějšího, například začne pršet a vám se už nechce jít pěšky, nebo někoho potkáte a je vám trapné vysvětlovat, že jedete takovou oklikou jen proto, abyste si užili cestu tramvají po nábřeží. To se mi určitě už párkrát stalo, ale právě proto, že to jsou takové drobnosti, mi nic z toho neutkvělo v paměti.

Co mi však utkvělo (i proto, že jsem si to zapsala do deníku), bylo to, když jsem narazila na vážnou autonehodu, která zarazila autobusový provoz v Hostivaři. Chtěla jsem odtamtud jet autobusem, ale nebylo to možné. Musela jsem tedy jet nazpět metrem a přes centrum. Měla jsem z toho menší shutdown - doteď nevím, jestli to bylo z toho, že jsem už v podstatě před cílem musela otočit a znovu se vracet, nebo z toho, že jsem viděla tu nehodu a bohužel i tu oběť. Řekla bych, že z obojího. Měla jsem z toho nepříjemné pocity celý zbytek dne.

Už to asi začíná být jasné, na co narážím. Ano, když jsem spontánní já, poté, co si prolítnu v hlavě možnosti, jak by se mohla situace dál vyvíjet a jak bych s tím naložila, je to zvládnutelné. Pokud ale náhlý impuls přijde od někoho druhého, tam už je to složitější. Jasně, je možné si i tady načrtnout, co by se mohlo dít. Jenže - když mě někdo někam pozve a má to být za hodinu, už prostě chtě nechtě do svého rozhodování zahrnuji i toho druhého člověka. Páni, za hodinu? No tak proč koneckonců ne, vždyť nemám nic v plánu. Ale já fakt nevím, nepočítala jsem s ničím takovým, takže jsem se na to netěšila a vlastně se mi tam nechce! Ale jako proč, vždyť toho člověka vídáš ráda a co by se mohlo stát? No jo, ale jak mu chceš vysvětlovat, že nepůjdeš? To chceš lhát? Že nejdeš proto, že jsi s tím nepočítala, když máš přitom na převlečení a cestu dost času, to nepochopí a bude si myslet, že je za tím něco jiného...

Moc ráda bych s tím něco dělala. Samotné mi je nepříjemné to, že se prostě většinou nemůžu dozvědět o tom, že jdu zítra do práce, až večer před - když se to stalo naposledy, měla jsem z toho takovou úzkost, že jsem tam jít prostě nemohla. Ale vysvětlujte to - když jde o prostředí, které pro vás ani není nové. Prostě jen byl nějaký plán (ano, i nedělat "nic" je plán, můžu do toho období podvědomě směřovat snahu těla si odpočinout) a ten se najednou ruší.

Kdyby se aspoň tenhle diskomfort projevil tak očividně, jako se to často zobrazuje ve filmech - rudnoucí autista se točí dokolečka a stále opakuje slova o tom, co jej rozčílilo. Snad bych to zvládla i bez točení a rudnutí, ale já mnohdy ani hned nevím, že můj melt nebo shutdown způsobila právě tahleta změna plánu. Jsem pořád natrénovaná myslet jako NTčko, takže těmto věcem mnohdy ještě nepřikládám váhu a nenapadne mě, že by to mohlo být z toho. To až později si uvědomím, co situaci předcházelo, protože to můžu už vidět komplexně. Když v té chvíli jsem, když to žiju, tak se moc soustředím na detaily, na to, co se děje teď, než na to, co bylo před hodinou.

Napadá mě, že možná kvůli tomu jsem jako dítě často "zlobila", dělala obstrukce. U nás se málokdy někdo ptal přímo mě, jak se dívám na nějakou situaci nebo plán - prostě mě do toho hodili a přizpůsob se. Jedeme na výlet, bez diskuze. Přece se tu nebudeš hnípat. A když jsme tedy jeli a já jsem během výletu dala třeba najevo radost - no vidíš, já jsem to říkal, že se ti to bude líbit. On totiž nebyl problém ten výlet. Šlo o to, že jsem neměla možnost spolurozhodovat, říct k tomu své, nebo aspoň se na to nějak připravit. Pak by možná ubylo scén.

V práci si tohle můžu do určité míry trénovat. Je samozřejmě nalajnováno, co a jak se má provádět, ale i tak se za den může stát tolik nepředvídatelných věcí - nikdy nevím, koho kde potkám, kde si co špatně zařadím, takže už se k tomu nebudu moci ten den vrátit, kdy omylem zaměním při zapisování rekomand ukládací poštu (no ano, to se stalo včera) a tak podobně. A hlavně - tam jsem FURT v kontaktu s lidmi. Když jste ve službě a jdete po ulici, tak prostě poutáte pozornost víc než "běžný člověk", který nemá obří svazek klíčů, naložený vozík a ruce plné časopisů v kluzkých obalech. Když jste ve službě, měli byste zdravit. Když jde někdo pro balíček nebo vychází z domu v momentě, kdy plníme schránky, tak zdravím, to je jasné. Jen náhodně na ulici ještě nevím, jak to má být - přece snad nemůžu zdravit každého, nebo ano? To bych se uzdravila, ne? Nemocná nejsem, haha.

Jak na to tak koukám, je to vlastně pořád totéž. Nejde mi být spontánní v nepředvídaných situacích, protože na ně nejsem připravená. Proč? Protože nejspíš je to tak, že když NT udělá něco spontánně, tak je to často proto, že se prostě rozhodl, tak jakoby nemyslel na následky. To je dobré umět. Já tohle neumím. VŽDYCKY myslím na následky. Můj mozek to neumí jinak - pokaždé okamžitě rozběhne strom možných situací, které by mohly nastat. Proto bývám často k překvapení okolí výborně připravena na zdánlivě náhlé situace. Nevím, třeba k někomu jdu na návštěvu a už si s sebou beru kartáček a pyžamo, protože co kdybych tam chtěla přespat.

Mnozí mi říkají, ať tolik nehrotím. Ať to neřeším, ať nechám věci plynout. Jenže to není něco, co bych dělala z vlastní vůle. Můj mozek takhle prostě funguje. Jediné, co mohu dělat, je naučit se s tím pracovat a vytěžit z toho maximum. Mohla bych to vysvětlovat takhle, až se mě příště někdo zeptá, jak funguje autismus?

Kudy se vydat? Když obě cesty znám, je to vlastně jedno...