Žlutá vydra nejen o životě s AS

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu , ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace. Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity" . To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe. Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále něja

Přála bych si... ...aby si lidé nechtěli navzájem pořád dělat naschvály, habaďůry a intriky. ...aby se lidi postupem života neodnaučovali směle říkat, co potřebují a chtějí. ...aby nám nebylo vštěpováno, že kdo naslouchá svým potřebám a přáním, je sobec. ...aby bylo možné někomu říct "teď na tebe nemám náladu" a nebylo to bráno jako jedovatý trn. Já to opravdu nemyslím zle. ...mít kouzelnou hůlku , která by uměla dělat z ničeho něco a hned, bez práce a investic. Protože bych si taky třeba přála: ...aby se všechny ty krásné starobylé domy v centru i na okraji města mohly zázračně opravit a nechátraly dál, až je nechá majitel zbořit, protože je to nakonec levnější varianta. ...aby stačilo zavřít oči a hned bych mohla být tam, kde potřebuju , bez únavných cest autobusem. ...abych mohla úplně libovolně střídat jakékoliv účesy, oblečení a vůbec vzhled , podle momentálního rozpoložení. ...mít svoji vlastní tramvaj. ...aby existovala Škola čar a ko

Když jsem četla Deník Anny Frankové , úplně jsem se s ní ztotožňovala (mimo jiné) v pasáži, kde říká, že se jí často chce prosit boha, aby jí dal jinou povahu . Takovou povahu, která by všechny lidi nepopouzela proti ní. Já sama pro sebe bych si to ještě doplnila - občas bych si moc přála mít jinou povahu, abych proti sobě nepopouzela ostatní a aby ostatní tolik nepopouzeli mě . (když si řeknu slovo popouzet , představuju si velký kus molitanu, který mi zacpává pusu , už to radši říkat nebudu :D) Nerada bych vypadala jako neustále se litující fňukna , která má pocit, že s ní není nic špatně, nýbrž že všichni ostatní okolo se musí změnit. Právě proto bych k té původní větě dodala ještě druhou část. Já jsem si prostě vědoma toho, že mě u druhých lidí často zbytečně serou věci, nad kterými by ostatní lidi jen mávli rukou. Já to vím, dokonce mě sere I TO, jenže já opravdu nevím, co s tím mám proboha dělat. Není to tak, že bych od rána do večera někoho kritizovala, to přenechá

Hola hola, tam Vydra! (ano, Cimrman se v těchto dnech stává takřka mým nejlepším kamarádem) Jsem zde s dalším úryvkem z mých elektronických zápisků , které si občas píšu, když mě něco rozruší nebo inspiruje - ale ne takovým způsobem, jako v deníku ("Milý deníčku, dnes jsme byli tam a tam a dali jsme si to a to."). Zjistila jsem totiž, že v deníku čím dál méně rozebírám svoje přemítání a pocity. Asi proto, že přece jen psát rukou je docela namáhavé (obzvlášť pro někoho, kdo už nějaký pátek není na střední a proto si nemusí psát do sešitu každý den, to rychle vyjdete ze cviku) a nejde to tak rychle jako na počítači. Na klávesnici, pokud jsem na ni zvyklá a vyhovuje mi, píšu velice rychle , byť teda ne všema deseti - na levé ruce používám ukazováček, prostředníček a malíček na shift, na pravé pak většinou pouze prostředníček, kterému pomáhám ukazovákem položeným na něm. No a takhle je mnohem jednodušší zaznamenávat proud myšlenek, když se nemusíte starat o takové zdržujícnosti

Včera bylo druhého dubna , což byl světový den šíření povědomí o autismu. Zní to trochu krkolomně, ale vlastně taky nevím, jak jinak by se mu mělo říkat. On vlastně celý duben je měsícem autismu. Zvláštní, že zrovna na duben vyšla tahle epizoda (pevně doufám, že je to skutečně pouze epizoda) s karanténou - najednou se všichni chtě nechtě cítíme jako autisté. A paradoxní je, že možná právě autisté (nebo alespoň Aspergeři) tuhle situaci zvládají docela dobře, pokud nejsou v nějaké zvlášť svízelné situaci nebo pokud nejsou děti - něco nám teď bylo vytyčeno, máme jasné hranice zvenčí , to se smí, to se nesmí, ocaď pocaď, hotovo dvacet. Zůstáváme ve své bublině, "ve svém světě" , jak se často o autistech říká, že občas jsou. Však jsem se o tom včera bavila s aspie kamarádkou, že by mi teď ke spokojenosti moc nechybělo, protože jsem nedávno říkala něco o tom, jak mě mrzí, že nemůžu chodit do školy ve svém městě , ani ne proto, abych mohla bydlet doma, ale proto, abych mohla