Lék na špatnou povahu a sociální nezdary

Když jsem četla Deník Anny Frankové, úplně jsem se s ní ztotožňovala (mimo jiné) v pasáži, kde říká, že se jí často chce prosit boha, aby jí dal jinou povahu. Takovou povahu, která by všechny lidi nepopouzela proti ní. Já sama pro sebe bych si to ještě doplnila - občas bych si moc přála mít jinou povahu, abych proti sobě nepopouzela ostatní a aby ostatní tolik nepopouzeli mě.

(když si řeknu slovo popouzet, představuju si velký kus molitanu, který mi zacpává pusu, už to radši říkat nebudu :D)

Nerada bych vypadala jako neustále se litující fňukna, která má pocit, že s ní není nic špatně, nýbrž že všichni ostatní okolo se musí změnit. Právě proto bych k té původní větě dodala ještě druhou část. Já jsem si prostě vědoma toho, že mě u druhých lidí často zbytečně serou věci, nad kterými by ostatní lidi jen mávli rukou. Já to vím, dokonce mě sere I TO, jenže já opravdu nevím, co s tím mám proboha dělat.

Není to tak, že bych od rána do večera někoho kritizovala, to přenechám svojí mamince, spíš mám u některých průpovídek druhých lidí často pocit, že si tím chtějí (i když tam není vlastně žádné zlé slovo, o to to je horší!) do mě rejpnout. Popíchnout mě, zaprovokovat si. A já jim vždycky znovu naletím a udělám tu radost, že se začnu rozčilovat. Ale zase bych to teda neviděla tak, že já jsem blbá, nepoučitelná a popudlivá, zatímco oni dělají dobře a měli by to dělat dál, protože je jen moje vina, že se rozčiluju. Já nevím, ale já to mám třeba tak, že když vím, že něco je pro druhého citlivé téma, tak se v tom prostě nenípu a nerozebírám to. Necítím se jako hrdina, který si zahrál na psychoanalytika amatéra, když znovu a znovu odkrýval něčí nepříjemné pocity a zážitky. Vždyť každý máme nějakou takovouhle slabinu, není to zas takový problém.

Mistr v provokování je můj tatík. Zatímco mamka spíše rýpe (ve stylu "musím si ke všemu říct svoje, i když se nikdo neptal"), tak taťka jakoby rádoby humorně popichuje a provokuje. Nejenom mě, i mamku - tu třeba když si koupí víno (on je abstinent) nebo když třeba celé dny sedí doma, protože zrovna nepracuje. (já vím, že teď se nic jiného než sedět celé dny doma nedá, ale myslím jindy) Já si prostě myslím, že když nevím jistě, jestli se tomu ten druhý zasměje, nebo dokonce když vidím, že se opravdu nesměje, tak je lepší to vůbec neříkat, popřípadě toho prostě nechat. Nebo pro čí pobavení to teda říkám? Pro svoje? Na úkor druhého? To teda nevím.

Moje velice oblíbená autorka, když mi bylo cca 7 - 16, byla Jacqueline Wilsonová. Teda co to povídám, stále je, i když teď už na to úplně nemám věk, ale to je mi fuk. Nedávno jsem si z antikvariátu objednala pár jejích knížek, které jsem dřív měla, ale pak jsem byla přemluvena je dát pryč, "protože už jsou pro děti". Jedna z těch knížek se jmenuje Narozeniny a je o partě pěti holek (tipuju tak 9 až 10 let), které v průběhu knihy všechny slaví své narozeniny a vždycky mají oslavu s přespáním. Vypráví to ta nejmladší, která tam je jakoby navíc, protože je ve škole nová a ty ostatní čtyři holky jsou po dvojicích nejlepší kamarádky spolu. Ta jedna z nich je ale taková nafrněná, škodolibá, každého jen sekýruje a komanduje a hlavní postavu nesnáší a posmívá se jí. Skončí to tak, že se tahle "lady" na poslední oslavě leknutím počůrá, urazí se a přestane se s ostatními kamarádit, takže její místo může zaujmout vypravěčka.

Proč to tady tak sáhodlouze (ale zajímavě, credits to Jára Cimrman <3) vyprávím? Autorka je sice známá tím, že se snaží psát hlavně opravdově, protože ji v dětství samotnou otravovaly dětské knihy z vyumělkovaného prostředí, kde nikdo neměl žádný problém. Je ale fakt, že i ona se občas uchyluje ke stereotypům. Zrovna tady v této knížce je to všechno dost černobílé - "agresorka" je hezká, blonďatá, s bohatými rodiči a na Daisy je hnusná zcela otevřeně, zatímco ona se nijak nebrání, všechno přejde se stoickým klidem (kromě konce) a ostatní holky se vmísí maximálně větou "Ale no tak, nebuď taková". To by bylo hezké, kdyby to takto fungovalo, jenže nefunguje.

A já jsem se chtě nechtě musela při četbě zamyslet nad vlastním dětstvím - podle obecných měřítek jsem šikanovaná byla, ale vlastně jsem si za to podle těch holek (i podle sebe!) mohla sama. Protože jsem nedržela pusu a krok, když nám "šéfka party" neustále diktovala, co smíme nosit na sobě, co je in a co je trapné, když si vždycky jednu z nás vybrala za nejlepší kamarádku a jednu za tu, které se posmívalo - K. nosí trapné nemoderní oblečení, utečeme L., a podobně. Skamarádila jsem se tenkrát s jednou holčinou, která měla ráda koně a se kterou jsem taky chodila do stáje, a na tu "madam dokonalou" jsem naprosto bez zábran v afektu při hádkách ječela, až padalo listí. Takže ani nevím, co si o mně ta moje tehdejší kamarádka musela myslet. Možná se mě bála, nejsem na to pyšná, ale je to možné. 

I když řvete "dejte mi pokoj" nebo "to není fér", všem je ukradené, že se očividně hájíte. Jde jen o to, že křičíte, tudíž jste agresivní. Ach jo.

Jak říkám, bylo by super, kdyby to bylo tak jednoduché a šlo si říct - tahle holka je zlá, protože se mi posmívá a strká do mě. A kdyby nenastoupily zároveň výčitky svědomí, jestli jsem jí náhodou ta slova nevmetla do ksichtu tvrději, než "by se mělo". A co teprve, když taková osoba není roztomilá a bohatá, ale naopak z dysfunkční rodiny a ne moc hezká? To máte teprve pocit provinění. A tak radši neřeknete nic a necháte se sebou zametat. A pak to z vás vyletí, ale všechno je vlastně vaše vina, protože jste to mohli řešit v klidu. To je jediná mantra.

Vypadá to, že končím trochu pesimisticky. Chtěla bych hrozně vysvětlit všem lidem, kteří se mnou mají něco do činění, že já za tohle prostě nemůžu, že neumím řešit konflikty. Že je řeším jak osmileté dítě, které nikdy nemůže být rovno tomu, komu oponuje. Zkoušela jsem to, ale oni to nepochopí. Zní to totiž jako všechna ta mávnutí rukou lidí, kteří nejsou ochotni se měnit - "Mně už je padesát, mě nepředěláš." Já bych se změnila strašně ráda, jen proto, abych měla konečně klid a nevadila mi každá sebemenší volovina. Abych si nechala s úsměvem říkat věci jako "tyhle kalhoty tě rozšiřujou", "co máš zase za problém", "no tak, to se nedělá!" a podobně. Abych se konečně naučila je nebrat jako útok, nýbrž v dobrém, jak jistě byly myšleny! To je přece očividné...ne?

A abych jen nehudrala, přikládám citát z mojí konverzace s kamarádkou, se kterou jsme si zavzpomínaly, jak jsme vždycky braly přátelství hrozně vážně a byly jsme za ty divné:

Ale asi to bude v nás.... spousta kamarádek si klidně řekne: "Ty seš kráva!" mně to nejde přes pusu, ani nechápu, jak to někdo může myslet v dobrým - a jsem kvůli tomu teda divná? Měla bych se teda změnit a naučit se, že když mi někdo řekne "ježiš ty seš kravka :D", tak to mám brát jako vtip roku? Nebo co? :D

To je jedna ilustrace z oné knížky. Takové jsou všechny - jednoduché a jako omalovánky. :)