Samota a osamělost

Učím se teď na státnice. Začala jsem s tím, když jsem ještě byla ve svém domově číslo dva - tedy na vesnici, v domě spolu s dalšími pěti lidmi (a nepočítanou zvěří, byť mimo dům), kdy jediná možnost, jak se dostat do města, byla ta, že mě někdo poveze autem. Teď jsem v domově číslo jedna - katastrálně ve městě, ve věžáku, ale na kraji lesa a v relativním klidu. Do města to mám deset minut autobusem.

Když na to kouknete, asi by vás napadlo, že lepší podmínky pro studium budu mít ve dvojce. Je přece normální, že se lidi jezdí učit třeba na chalupu, zkrátka "mimo civilizaci". Já to mám ale docela opačně. V jedničce totiž, pokud není víkend, mám daleko větší možnost být o samotě. Navíc když už se učit nechci, mám spoustu možností, které mohu využít, abych si odpočinula. To na vesnici tolik nešlo, a dvojnásob ne, pokud bych nechtěla, aby ten můj odpočinek zahrnoval někoho dalšího. Když jsem chtěla být sama, vlastně jsem se mohla jít jenom projít. Jenomže já jsem ze severu zhýčkaná lesy, mechy a lišejníkovatými skálami, kopci a horami, takže procházka mezi poli nebo okolo remízku mě bohužel příliš neuspokojuje.

Když jsem o samotě, lépe se mi uspořádávají myšlenky. Nejen ty, které se týkají studia, ale veškeré. Takže možnost být úplně sama a jen tak spočinout se mi dobře osvědčuje i v případě duševní péče. (Kdo ví, jestli minulý meltdown nebyl nakonec trochu vyústěním jakési ponorkové nemoci...) Přesto nevím, zda bych nelhala, pokud bych o sobě řekla, že jsem ryzí introvert.

Vždycky jsem se teda za introverta považovala. Jenomže to bylo kvůli tomu, že jsem se cítila nesvá mezi cizími lidmi - a díky AS pro mě nebylo tak snadné si z cizích lidí nadělat kamarády, takže jsem mezi nimi byla nesvá stále, i když jsme byli už třeba půl roku spolužáci. Když se mi ale dostane příležitosti a já se ocitnu v kruhu lidí, které z většiny dobře znám, tak občas asi musím vypadat jako extrovert par excellence. Musím se často krotit, abych už přestala mluvit, vtipkuju, no prostě najednou jsem ve svém živlu. No, však to jistě mnozí z vás znají - autistické "od zdi ke zdi" už začíná být profláknutější.

Už dlouho mě láká vyzkoušet si takzvanou terapii tmou, nebo jak se tomu ještě říká. Pobyt ve tmě. Jde o to, že se necháte zavřít do takové chatky (myslím), která je naprosto světelně (a snad i zvukově) izolovaná. A tam strávíte několik dní, zpravidla týden. Máte to s veškerým servisem, takže to samozřejmě není nejlevnější. A taky jsou na to prý dlouhé pořadníky, něco jako v Nautisu. Že já si vždycky musím vybrat něco tak longitudinálního... :D Každopádně, láká mě to proto, že v takovém prostředí bych se myslím mohla o velký kus přiblížit sama sobě. Už si to asi ani neuvědomuju, ale spousta věcí, které jsou běžné, mě zkrátka vyrušuje.

Znovu se vracím k tomu procesu učení. Když čtu něco, co mě baví a zajímá, jsem schopná zhltnout celou knížku za pár hodin - často i proti své vůli (to když bych už chtěla jít spát, ale ono je to tak zajímavé...). Když se ale jedná o něco, co buď není konzistentní (výpisky, které často ani nejsou ve větách), nebo je potřeba to číst pečlivě a s porozuměním, je strašně snadné mě vyrušit. Někdy se mi stane, že zjistím, že jsem celou stránku "přečetla" a přitom jsem myslela na něco úplně jiného. Ale nejde mi tomu zabránit! Kdyby mě rušil nějaký zvuk, odejdu nebo si zacpu uši, kdyby mě rušila světla, jdu od nich, ale jak utéct od vlastních myšlenek, propána? To se mi stalo, když jsem se pokoušela číst Camusův Mýtus o Sisyfovi. Zaboha mi nešlo se na tu knihu naladit. Snažila jsem se, už jsem se i skoro smířila s tím, že to prostě budu číst bez ohledu na to, jestli mi to dotéká, ale nakonec mě to tak otrávilo, že jsem knihu odložila. Jestli chcete něco filosofického, tak Smysl lidské existence (Machovec) nebo Pipi a Sókratés jsou mnohem lepší!

Ještě jsem nemluvila o té osamělosti. Je zvláštní, že často mám tento pocit ve chvíli, kdy jsem obklopená lidmi. Osamělost vzniká v kontrastu s něčím. V mém případě hlavně v kontrastu mě a ostatních - když jsem někde s lidmi, s kterými si nerozumím nebo je nechápu, cítím se osamělá, protože mi bolestně připomínají to, jak se k nim nehodím. Radši jsem sama než osamělá.

Navíc, když jsem sama, líp se mi rozeznává, co je takzvaně "moje" a co jsem chytla od druhých. To se jedná o všelijaké ty poučky, doporučení, rady, peskování, které zdánlivě ignorujete, ale ve skutečnosti je vnímáte a pak se podle nich zařizujete. Od rodičů, od učitelů, od partnera, od kamarádů... Všichni mají nějakou představu o životě a všichni ji před vámi víceméně prezentují. A nevím jak ostatní, ale mně je vlastně spousta věcí jedno - takže když nevím, jak se rozhodnout, raději se rozhodnu pro variantu, která by se líbila mým bližním, abych jim udělala radost. No a když máte možnost být několik dní (alespoň) sami, najednou zjistíte, co všechno ve vás do téhle kategorie "vyhovím" patří. A je to dost zajímavé. :)

Tohle je krajina, kde jsem doma.