Žlutá vydra nejen o životě s AS

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí. Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože kd

Učím se teď na státnice. Začala jsem s tím, když jsem ještě byla ve svém domově číslo dva - tedy na vesnici, v domě spolu s dalšími pěti lidmi (a nepočítanou zvěří, byť mimo dům), kdy jediná možnost, jak se dostat do města, byla ta, že mě někdo poveze autem. Teď jsem v domově číslo jedna - katastrálně ve městě, ve věžáku, ale na kraji lesa a v relativním klidu. Do města to mám deset minut autobusem. Když na to kouknete, asi by vás napadlo, že lepší podmínky pro studium budu mít ve dvojce . Je přece normální, že se lidi jezdí učit třeba na chalupu, zkrátka "mimo civilizaci". Já to mám ale docela opačně. V jedničce totiž, pokud není víkend, mám daleko větší možnost být o samotě. Navíc když už se učit nechci, mám spoustu možností, které mohu využít, abych si odpočinula. To na vesnici tolik nešlo, a dvojnásob ne, pokud bych nechtěla, aby ten můj odpočinek zahrnoval někoho dalšího. Když jsem chtěla být sama, vlastně jsem se mohla jít jenom projít. Jenomže já jsem ze severu