Rozpory

Každý člověk v průběhu žití svého života nasbírá spoustu zkušeností. Ty nejzákladnější a často bohužel nejzáludnější z nich přicházejí v dětství. Nejzáludnější proto, že v tu dobu jsme strašně náchylní na cokoliv. I ta sebemenší maličkost nás může pak ovlivnit na celý život, protože ještě nejsme schopni o tom kriticky uvažovat a hodnotit to. Taky se nezřídka stává, že spoustu těch vzorců a myšlenek, o kterých si myslíte, že jsou vaše, ale nejsou, sice přijmete, ale vlastně úplně zapomenete, že vám je do hlavy zandal někdo zvenčí.

Příklad? Tak třeba vám v dětství párkrát v afektu někdo řekne, že jste k ničemu. Uteče mnoho vody, vy na to dávno zapomenete, protože to vytěsníte - ale pocit méněcennosti ve vás zůstane. Jenomže vy nevíte, kde se tam vzal! Prostě tak nějak o sobě furt pochybujete. A ještě si lámete hlavu, jak se to mohlo stát, když na vás doma vždycky byli hodní a ve všem vás podporovali. Jenomže. Zvnitřněné nevědomé bloky a myšlenky můžou nadělat pěknou paseku. Protože když nevíte, kde máte hledat bordel, jak ho chcete uklidit?

V sociokulturní antropologii existuje jeden takový směr, který se nazývá kulturní determinismus. Jeho zastánci říkají, že naši osobnost z velké části tvoří to, v jaké kultuře, neboli v jaké společnosti se narodíme, kde vyrůstáme a žijeme. Jinými slovy, to, co říkají ostatní, na nás má prostě nezanedbatelný vliv.

Mám takový pocit, že když jste na autistickém spektru a nevíte o tom, tak v tomhle máte ještě větší zmatek. Protože ze všech stran se potkáváte s různými pojetími toho, co je správné, co je normální, a tak podobně. Jasně, to se potkává každý, jenže neurotypik o něco snadněji nalezne nějakou skupinu nebo okruh, který mu bude blízký a ze kterého bude moct čerpat svoje jistoty. V podstatě to, co mu potvrdí nějaké názory a přesvědčení, které má. Jeho sociální bublinu. Jenže kde má takovouhle nezpochybnitelnou (víceméně) bublinu hledat nediagnostikovaný autista? Kam vleze, kde se mu zdá, že by mu mohlo být dobře, tam čas od času nepříjemně narazí na něco, co by na něm odsoudila i taková zdánlivě blízká skupina. Já sama bych tenhle pocit vyjádřila tak, že jsem nikde nedošla takového pochopení, jako mezi aspíky (Používám toto slovo, i když jsem ho dřív neměla ráda, jenže to bylo v době, kdy jsem si myslela, že ho používají hlavně alisté pro autisty jakožto takové infantilizující slovíčko, něco jako obecní blb Arnoštek :D Ale postupně jsem si všimla, že tak normálně Aspergeři mluví i sami o sobě, což prolomilo moji bariéru.) ve skupinách na Facebooku. Tímto všem děkuju.

Jo. Nikde jsem nedošla takového pochopení jako mezi ostatními lidmi na spektru. Protože všechny ty skupinky, které jsem sledovala, sdružovaly lidi na základě nějakých koníčků, zájmů a tak. Jenže aspergerovské skupiny sdružují lidi podle způsobu myšlení, podle toho, jaký mají mozek, řekněme. Takže tam jsme všichni ohromně různí, ale víme, že se nemusíme (většinou) bát říct třeba něco, co by mezi neurotypiky vypadalo kontroverzně, protože by se všichni chytli nějakého detailu, který vlastně vůbec nebyl myšlen tak vážně, jak by ho oni vzali, a už byste se neobhájili. Mimochodem proto taky tolik věcí tak ze široka vysvětluju. Abych nebyla špatně pochopena. (A něco podobného se mi bohužel stává u ústních zkoušek na fakultě, zejména u filosofie. Mě to mrzí, protože mě filosofie vždy zajímala a měla jsem pocit, že bych si s těmi filosofy mohla zajímavě popovídat, ale pak vidím, že vůbec nechápou, co tím chci říct. Třeba řeknu "pro něj nebyla důležitá tolik církev jako instituce, ale hlavně víra" a dostanu odpověď: "No počkejte, copak on nebyl v církvi?" Uf. Jako kdybych jen tak mezi řečí řekla "Země je kulatá" a někdo na mě hned vybafl: "No počkejte, vy jako tvrdíte, že Země je geometricky přesná koule?" Změníme text té písničky na "chlapci a děvčata, pěstujte koťata, Země je geoid a místa je tu dost." Slovíčkaření, slovíčkaření, slovíčkaření...)

Tak k těm rozporům. Člověk zkrátka za svůj život sbírá do podvědomí různé útržkovité názory a hodnocení, co kde slyšel nebo četl. A nezřídka se stává, že lidé ty svoje názory prezentují dosti nepokornou formou - tak jako autoritativně, rádoby sebejistě, že prostě takto to je a přes to nejede vlak. To nechápu. Nejsem schopna kohokoli poučovat. Prostě si myslím, že na to nemám právo, a hlavně, já jsem v tomhle jak Sókratés, prostě vím, že nic nevím, příčí se mi na někoho dělat ramena nebo machrovat, že snad "vím" něco, co on ne. Jenže tímhle se stávám právě vůči takovým jistotníkům docela zranitelná. Protože takoví, zejména, pokud jsou zdatní manipulátoři, dokážou člověku nahlodat něco, čím si je třeba opravdu jistý (třeba jak se něco píše, teď vezměme ty soudy analytického typu), protože to svoje (chybné) tvrzení podává s tak neochvějnou jistotou, že vás to prostě znejistí. A že je takových lidí po světě dosti, stane se taky, že jejich "pravdy," s nimiž se potkáte, si budou protiřečit. Aby to nevypadalo, že těmi lidmi pohrdám - nemusí to být žádná nabubřelá tvrzení. Stačí, aby to vzbudilo dojem, že ten člověk si prostě něco uvědomil a teď to předává dál, vám - jenže vy jste už předtím slyšeli něco jiného a teď nevíte, jak si to poskládat dohromady. Sepíšu několik příkladů, které občas řeším já, nevím si rady s tím, který je vlastně správný a občas mě to až děsí!

1) "Nenech se nikým nutit do toho, co máš dělat se svým tělem, máš se cítit dobře taková, jaká jsi." VERSUS "Nechápu ty ženy, co se o sebe nestarají - necvičí, neoblékají se hezky, neholí se, nechodí ke kadeřníkovi. Tím degradujete samy sebe." No tak jak to tedy je? Já teda přiznávám, že necvičím (neb se ostýchám jít někam do sálu a takové věci jako třeba běhání mě nebaví, ale zas fyzičku nemám blbou), nelíčím se skoro, nohy si též neholím každý druhý den - přesto by mě ani v nejmenším nenapadlo, že se o sebe nestarám. A už vůbec nechápu, že by se mi někdo skrz tyto poznatky snažil namluvit, že se proto nemám ráda. Copak to někdo může vědět? Mám se ráda a proto se do něčeho neustále nenutím jen proto, aby můj zevnějšek měli rádi ještě i všichni okolo.

2) "Nesmíš o věcech pochybovat. Když něco chceš, musíš věřit, že se to stane a jít si za tím." VERSUS "Bože, ta je naivní, ona si snad myslela, že tam na ni někdo bude čekat s otevřenou náručí, když nemá ani školu." Další rozpor. Na jednu stranu vím, jak daleko to mohou dotáhnout lidé, kteří si takzvaně jdou za svým snem, ale na druhou stranu si říkám - přece nemůžu objektivně nezhodnotit svoje šance. A těch nemám zas tolik, když si třeba vezmu, že bych hrozně ráda hrála divadlo, jenže k tomu nemám absolutně žádné vzdělání. Když se srovnám s někým, kdo si za svým snem šel už od základky a teďka třeba dokončuje DAMU, no, kdo je asi důvěryhodnější? Prostě si neumím představit, že by někdo stál o nějakou moji snad dovednost, když jsem se ji nenaučila žádným studiem.

3) "Věř si, musíš na to myslet, jako že se to už stalo a dopadlo to dobře." VERSUS "No nejde čekat, že si to tam přijdeš jenom zkusit a vůbec se nepřipravíš." Pomalu přestávám věřit v takzvanou sílu myšlenky. Nebo teda alespoň v to, že ta síla je tak hrozně velká, jak tvrdí někteří. Protože kdyby to bylo tak, že by se člověku splnilo to, co si bude vizualizovat tak, že to dobře dopadne, tak by snad přece nemohli existovat takzvaní naivní lidé, ne? Protože takoví přece vždy věří, že to dobře dopadne a vůbec nemyslí na to, že by to mohlo dopadnout zle - ale ejhle, děje se to. Pak říkáme takové věci jako "No jo no, ona si myslela, že to všechno bude sluníčkové..." Přece by být mělo, když tomu tak věřila, ne? Síla myšlenky možná funguje, ale není to bohužel jediný faktor. 

Tady si dovolím trochu odbočku do psychologie. Musím na sobě zapracovat v tom ohledu, abych trochu překopala svoji teorii interních příčin. Víte, jako to, že když se něco v mém životě podaří nebo nepodaří, tak to připisuju vždy hlavně sobě. Pak jsou zase takzvaní externisté, kteří ty příčiny vidí venku - měl jsem štěstí, to byla náhoda, nebo taky měl jsem blbou otázku, komise mi nesedla, venku bylo hnusně. Když někdo přemýšlí pouze takto, dělá mu problém si uvědomit, že by něco mohlo být v jeho rukou. Jenže když přemýšlí zase přesně opačně, tak si sice uvědomuje, že je to v něm, jenže pak zas každý neúspěch taky řádně vyčte sobě, protože si možné externí vlivy nepřipouští. Myslím, že by to mělo být někde mezi. Ano, mám moc něco změnit, jsem schopná to dokázat, ale dnes to nestačilo, protože se sešlo pár blbých faktorů. 

4) "Nebude ti celý život někdo stát za zády, musíš se naučit být samostatná a zařizovat si věci." VERSUS "No jo, když ty taky tomu chlapovi nedovolíš, aby se o tebe staral, to pak není pro ně atraktivní." Tohle!!! Nejdebilnější rozpor, se kterým se potýkám a nedovedu ho rozlousknout. Ono to tedy není tak nutné, protože s přítelem spolu umíme naštěstí mluvit a nemusíme na sebe hrát habaďůry, abychom se jakože přitahovali a dělali se rádobynedostupnými, ale stejně mě to zajímá. Holka totiž vůbec nemusí být nějaký rambo, co sejme každého, kdo by jí chtěl podržet tašku - jen stačí, že třeba umí nasekat dříví, nevadí jí hrabat se v hlíně či v hnoji a když vidí v domě něco rozbitého nebo pokaženého, hned vymýšlí, jak by se to dalo opravit. Jestli se vedle takové "chlap" cítí méněcenně, tak pak má ale nějaký problém on, ne ona. Ještě že já se necítím méněcenná vedle Péti, když něco vaří nebo zametá. :D

5) "Ona je taková tichá, neumí se vůbec prosadit, pak není divu, že si jí nikdo nevšimne." VERSUS "Ježiš ta je děsná, furt se předvádí a upoutává na sebe pozornost." To samozřejmě nebývá řečeno o stejné osobě. Ale když posloucháte lidi ve svém okolí říkat tyto věty, tak se vám začne vařit mozek z toho, jak se snažíte usilovně najít nějaký kompromis mezi těmito dvěma póly. Samozřejmě si nenechat věci líbit, protože to není správné, to všichni víme, nechat se sebou zametat, ale zas....ne moc, abychom nebyli za drzé, arogantní, nafoukané... Je to opravdu hlavolam.

6) Poslední rozpor nemám ve formě vět, ale přijde mi jako jeden z nejdůležitějších. Být sám sebou, chovat se tak, jak chci, protože tak to přece má být VERSUS chovat se nepřirozeně, křečovitě, ale tak, abych nevyčníval. Může se to zdát jednoduché, ale není. Vidíme denně na Facebooku a na Instagramu známé osobnosti, které dělají třeba ztřeštěné věci, jsou své a prostě "žijí naplno." A taky vidíme spoustu lidí, kteří jim k tomu píšou, jak by chtěli být jako oni. Taky tak svobodní. Kdyby to bylo jen takhle, bylo by to super. Jenže pak je taky spousta dalších, kteří jim píšou horší věci. To už se tak dobře neposlouchá. Bohužel je tomu nejspíš tak, že aby se člověk naučil nebrat si osobně zlé komentáře, bude se muset naučit o něco oprostit i od těch pozitivních.

Pochvala je totiž zrádná věc. Vypadá strašně pěkně a veskrze kladně, vždyť tím uznáváme kvality druhého, je to dobře. Jenže - kde je pochvala, tam je i potenciální kritika. A tady začíná ten problém, tady se totiž rodí to, proč nám tolik vadí, když nás někdo kritizuje. Dalo by se říct, že oč jsme nadšenější z každé pochvaly, o to zničenější jsme z každé kritiky. Protože když dostáváme pochvalu, tak najednou, když ji dostávat přestaneme, máme pocit, že jsme byli o něco ochuzeni. Že nám to přece náleží - no, anebo nenáleží, proto nás nikdo nechválí, protože si to nezasloužíme! Stáváme se na pochvale závislí.

Dobře to vidím u sebe. Jak jsem byla dítko ve škole docela šikovné, tak mě samozřejmě pochvaly ze všech stran neminuly. Zvykla jsem si, že jsem chytrá a že takhle to má ideálně vypadat, že pokud jste chváleni, tak je to standard, který musíte udržet. Chválili mě za sloh, chválili mě za přednes. A pak přišla vysoká škola. Nevím jak jinde, ale u nás (na fakultě nejspíš, ale na katedrách určitě) se moc nechválí. Spíš je tu něco, co bych nazvala jen jako potvrzení, že vám ten zkoušející řekne "ano, správně." Ale pochvaly - přece nejsme někde ve školce! Jsme tu samí dospělí lidé, kteří pochvaly nepotřebují. Jenže právě člověk, který byl ještě v maturitním ročníku zvyklý, že mezi učiteli a žáky bylo alespoň nějaké trochu osobnější pouto, protože se trochu znali, ten je najednou překvapen. Nikdo nikoho nezná, nikdo o nikom absolutně netuší, jestli má potenciál nebo jestli je inteligentní. A ještě k tomu se na vysoké mnohem víc rozevírají nůžky mezi postavením "učitele" a studenta. Protože ten učitel je kapacita, odborník, zatímco student je...no, celkem nic. Takže v takové pozici byste co za pochvalu, ale aspoň i za to obyčejné "správně" dali kus duše pomalu. Abyste se potvrdili v očích někoho, kdo je Někdo. Abyste dokázali, že nejste takové nuly, jak vypadáte. Abyste dokázali, že na tuhle fakultu patříte. A když to nepřichází, tak máte pocit, že selháváte. Že to není dost, že jste se málo snažili (když jste ten internista, tak o to víc). Protože kdybyste byli dobří, tak by to přece přineslo odpovídající výsledky! Čtyřky dostávají ti, co se na to nepřipraví, přece. Není tomu tak...

Tak takovými všelijakými protichůdnými tendencemi se ve své hlavě zabývám. Už ani kolikrát nevím, kde jsem v tom já, na kterou stranu bych se přiklonila. Když vezmeme třeba to sebeprosazování, tak to bych dělala hrozně ráda, ale strašně se bojím. Že si někdo řekne právě tu druhou větu o tom předvádění. Že budu za nafoukanou, že mě za to nebudou mít rádi. Proč mi tak záleží na mínění druhých?