Žlutá vydra nejen o životě s AS

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní .

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si

Pro začátek přeji krásný den. Zamýšlela jsem se asi po několikáté nad různými kamarádskými vztahy , kterými jsem měla šanci za dvacet let projít. Bylo jich opravdu dost. Sice autisté často nemají přátele, ale už víme, že u děvčat je to trošku jinak . U nás není zas až takový problém to přátelství najít, ale udržet  ho. Někdy je to kvůli nám, jindy zase kvůli druhé straně. Jako nejhlavnější problém (z naší strany) vidím to, že co nám umožňuje přežít v neurotypické společnosti, to se často v přátelství stává prokletím - maskování . Vy se naučíte nasazovat si určité masky, abyste nevyčnívali a mohli jakž takž hladce fungovat v nějakém kolektivu, kde musíte být - až už pomalu ani nevíte, kdo vlastně jste vy tam uvnitř. A pak se spřátelíte s někým, na koho vaše maska zapůsobila. Jenže vy ji nemůžete držet pořád. Ano, často se povede, že kamarád odhalí části vašeho pravého já a neuteče s křikem, ale ani to ještě není záruka, že přátelství opravdu vydrží. Rozhodla jsem se, že už mus