Chtěla bych být neurotypik...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce, kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne...

On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem, pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka.

Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik" a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní. Co si to dovolují, dělat ze své diagnózy nějakou přednost? Ne, ale vážně. Někdy to zkrátka tak působí - mluvíme o tom, jak nás neurotypici vidí a co všechno nechápou a to je logicky popudí. Samozřejmě se ke slovu přihlásí pýcha a uražené ego - jo ták, on si myslí, že je snad lepší než já? Ne. Jen si prostě dlouho naopak myslel, že je horší než ty, horší než kdokoliv, a teď s tím už nehodlá pokračovat.

Víte, neurotypici kolem člověka s PAS ho ani nemusí nějak aktivně ponižovat, srážet a izolovat. On to docela dobře dokáže sám, tím, jak vidí každou chvíli svoji jinakost v tom NT kontextu. Vidí všechny okolo sebe, jak se chovají a vidí taky, že toto chování je pro okolní lidi přirozené, jako by se nad ním ani nepozastavili. A pro něj nejen že přirozené není, on ještě neustále přemýšlí, proč to takhle je. Proč mu to nejde tak jednoduše jako tamtěm. Proč se to musí všechno trapně učit, proč působí tak neohrabaně, tak hulvátsky, tak zakřiknutě, nebo naopak tak vlezle, proč nemůžou být jasně daná pravidla na každý typ komunikace, která by se dodržovala a nikdo se nemohl splést. A vidí bohužel taky to, že ostatní tohle jeho přemýšlení, úzkosti a tápání nevidí - a potom ho přesvědčují, že je úplně normální, že chybu udělá občas každý a že si má přestat vymýšlet.

Řeknu vám, v kterých situacích mě napadá, že bych chtěla být neurotypik. Že by to pak bylo mnohem jednodušší.

Třeba když přijdu do školy, čekám na přednášku a vidím ty hloučky. Každý se tam s někým baví, ale já ne. Já prostě nevím, s kým. Nevím, s kým se bavit můžu, jak moc musím daného člověka znát, abych mohla. Nevím, kam se mám dívat, připadá mi, že je na mně strašně vidět, jak nikoho nemám. I když je tam někdo, koho znám, tak ten člověk se vždycky pak jde bavit radši s někým jiným, s někým, koho má radši, když ten třetí přijde. Nefňukám, jen to popisuju. Prostě to tak je. Už nechci, aby to bylo tak, že budu mít v nějakém kolektivu jen jednu jedinou kamarádku, kterou si budu chtít udržet zuby nehty, tak se jí totálně přizpůsobím a udělám pro ni všechno, protože to není zdravý. Chtěla bych mít nějakou partu přátel, kde se s lidmi dokážu bavit jen tak nezávazně, o všedních bezstarostnostech, ale nevím JAK.

Nebo když si na mě někdo vyskakuje. Když mě ponižuje. Když zneužívá mojí nejistoty a dobromyslnosti. Já nedokážu říct ani hajzlovi, že je hajzl. Prostě to neumím. Až příliš hledám na každém to dobré, až zapomenu na sebe. Tak ráda bych si dovolila udělat v takových případech to, co by druhému mohlo připadat arogantní - jenže to nejde. Nepřežila bych to, vyčítala bych si to strašně dlouho, i kdybych byla sebevíc v právu. A pak vidím neurotypiky, kteří jsou schopní vám vynadat za to, že jste si nic netušíce koupili knížku, kterou pro vás už mají k Vánocům. To bych taky chtěla umět, tyvole...

Další situace - když jsem někde s živou, upovídanou a flirtovní kamarádkou a ona na sebe strhává veškerou pozornost. Ano, asi budu žárlivá mrcha, ale tak co bych nebyla upřímná, prostě bych to taky ráda někdy zažila. Aspoň jednou. Ale není to možné, protože takovou povahu, aby si mě každý všiml (v dobrém a se zájmem), nemám, a už vůbec ne vedle někoho takového, kdo si to vybírá i za mě. Dřív mi to vadilo víc, dneska už je mi to vlastně celkem putna, protože mám výborný vztah, ale i tak mi občas zájem schází. Dřív jsem se mlátila radami typu to musíš tohle a tamto, to nesmíš takhle nesměle... Ale teď vím, že je to blbost, prostě nemůžu jít proti své přirozenosti.

Jo, strašně ráda bych byla neurotypikem ve chvíli, kdy mám melťák nebo shutdown. A tyhle myšlenky ten stav bohužel ještě přiživují, protože představte si, že v jednu ráno sedíte zoufalí a zpocení na posteli, třeštíte oči do tmy, mlátíte sebou o stěnu, máte chuť řvát na celý barák, z očí vám tečou slzy a nejradši byste byli mrtví - a pak vás ještě k tomu napadne, že to vlastně způsobila úplná prkotina a proč se proboha nad tím tak trápíte, když to nic není a nikdo kvůli tomu určitě takhle nevyvádí.

Taky bych si ráda vypůjčila NT "kabát", když jdu někam do společnosti. Já tam chci jít, ale asi mi není dopřáno bavit se tam tak, jak bych potřebovala, nebo já nevím. Když mlčím, sedím a pozoruju ostatní, běhá mi hlavou, jak mě tu nebude mít nikdo rád, protože si budou myslet, že jsem nafoukaná kráva, co se s nimi nebaví. (A toto není domněnka. Mnohokrát mě překvapilo, jak mě v některých skupinách kdosi odsoudil proto, že jsem tam jen seděla a s nikým se nebavila - tak to si asi o sobě moc myslím. Jako kdyby neexistovali stydliví lidé, proboha.) Ale když něco poznamenám, mám pocit, že to zní tak hloupě, tak vlezle, tak patolízalsky, křečovitě, mimózně, trapně... A pohledy ostatních v reakci na mé výroky, ve stylu "ježišmarja, co to zas meleš", tomu nepomáhají. Já ty lidi sleduju. Na ostatní se takhle netváří, oni si prostě umí povídat ve skupině, já ne. A je mi to strašně líto.

Já jsem si samozřejmě vědoma toho, kolik možností mi autismus přináší. Pořád ještě je objevuji a díky tomu si stavím pevnou půdu pod nohama. Třeba vím, že spoustu věcí ještě beru podle svého standardu, ale NT ten standard mají někde, řekněme, níž než já, třeba v učení. Když oni řeknou, že se učí ve dne v noci, tak to pořád není tolik, kolik jsem schopná do toho dát já, a to ještě bez nějakého vysílení. Nevytahuju se, jen říkám příklad, že v této situaci jsem schopna vyšší výkonnosti, než kdybych byla NT. Taky mám asi na dost věcí lepší paměť. Že ale na spoustu jiných mám paměť mnohem horší, to je taky pravda. Pak to vypadá, že na druhé kašlu, protože si nevybavím něco, co poznamenali o své práci minulý týden. Zato si ale bez potíží pamatuju jejich zvyky, oblíbené věci a to, co by je mohlo potěšit. Protože já chci těšit druhé. Je to super věc, když rádi těšíte někoho, kdo vám to taky rád oplácí a nezneužívá toho.

Jen občas. Občas jsem vyčerpaná a najednou jsem v situaci, kdy bych si přála, abych mohla zůstat přirozená, ale přesto bych se ničím nelišila od ostatních. Abych si nemusela dávat pozor na to, co říkám, protože můj instinkt mi to nenapoví. Aby ostatním nemuselo dát takovou práci mě mít rádi, protože je to se mnou těžké a na mě nesmí mít člověk přerostlé ego, protože je strašně snadné si moje výroky brát osobně a pak mi je vyčítat - a tím ničit mě, protože si pak vyčítám tyhle věci sama, i když jsem ten poslední, kdo by chtěl někomu ubližovat. Jenže druzí si to často nemyslí a to bolí. Ten pocit, že najednou snad máte někomu dokazovat, že to s ním nemyslíte zle.

Vždyť víte. Já chci těšit druhé...