Žlutá vydra nejen o životě s AS

Nerada bych působila nějak jako že chci vykrádat an  a její rubriku Perličky , kde má různé střípky z dialogů. Tohle nemají být dialogy, spíš monology. Odhodlala jsem se k tomu, abych tu občas upustila (v poupravené verzi, přiznávám) úryvky ze svých nesčetných deníků  (prej nesčetných, je jich asi pět, ale tak znáte hyperbolu). Protože poslední dobou se mi stává, že bych už už chtěla napsat článek, ale pak to všechno vždycky zase smažu, protože to nedokážu dokončit. A pak si přečtu něco z dřívějška, co bylo možná zaslepené emocemi, ale působí to na mě tak...čistě . Emoce jsou vlastně super věc (a to říkám i jako člověk, který se občas podezírá z alexithymie - neschopnosti popsat své emoce), i ten tolik zatracovaný vztek, protože je to prostě upřímné. Je to jasné a pravdivé, o kolik je v tomhle světle najednou lepší výbuch vzteku (který mluví pravdu), než chladné manipulování a popotahování za nitky. Aspoň pro mě. Dost však už úvodních slov. První úryvek pochází z mého počítačové

Ještě minulý víkend jsem zběsile  (ano, pro mě je tento výraz adekvátní) cestovala nejprve z Prahy k příteli domů, pak celá rodina společně na maturiťák jeho sestřenky do jiného města, pak brzy ráno zase autem do Prahy a já domů. Ti maturanti měli tedy fakt štěstí, že to takhle stihli... To si tak sedíte na přednášce a najednou slyšíte, jak za vámi někdo pošeptává "No tak my od zítřka už nepůjdem do školy. " Řekla jsem si, že se to snad týká nějakého erasmu nebo co...? No a pak se najednou dozvíte, že nejspíš měsíc do té školy prostě nepůjdete, protože koronavirus . Ponechám stranou to, nakolik je to účinné opatření, spíš teď mám najednou úplně jinak sestavené priority? Nebo já nevím, jak bych to měla říct. Dokud jsem chodila mezi učebnami (úterý mám tento semestr náročné), nijak zvlášť mi to nepřišlo. Maximálně jsem politovala spolužačku, která tímto přišla o možnost poprvé v životě navštívit Divadlo Járy Cimrmana . Když jsme ale s Petrem seděli v badatelně Strahovské