Úryvek #1 (O hranicích a pochopení)

Nerada bych působila nějak jako že chci vykrádat an a její rubriku Perličky, kde má různé střípky z dialogů. Tohle nemají být dialogy, spíš monology. Odhodlala jsem se k tomu, abych tu občas upustila (v poupravené verzi, přiznávám) úryvky ze svých nesčetných deníků (prej nesčetných, je jich asi pět, ale tak znáte hyperbolu). Protože poslední dobou se mi stává, že bych už už chtěla napsat článek, ale pak to všechno vždycky zase smažu, protože to nedokážu dokončit. A pak si přečtu něco z dřívějška, co bylo možná zaslepené emocemi, ale působí to na mě tak...čistě. Emoce jsou vlastně super věc (a to říkám i jako člověk, který se občas podezírá z alexithymie - neschopnosti popsat své emoce), i ten tolik zatracovaný vztek, protože je to prostě upřímné. Je to jasné a pravdivé, o kolik je v tomhle světle najednou lepší výbuch vzteku (který mluví pravdu), než chladné manipulování a popotahování za nitky. Aspoň pro mě.

Dost však už úvodních slov. První úryvek pochází z mého počítačového souboru Náhodné neodbytné myšlenky, a tak vám nemohu přesně říci, ze které doby pochází. Muselo to být ale někdy na přelomu listopadu a prosince 2019, tedy poměrně nedávno, v době, kdy jsem teprve začala pořádně objevovat svůj AS a věci, které pro mě znamená.

Je to těžké. Nevím, na čem jsem. Jsem smělejší, popudlivější, jsem teď dost citlivá. Něco se otevřelo a já to musím vstřebat, může to vypadat, že je to vlastně špatně, že bych neměla mít ty meltdowny tak často jako teď, ale já věřím, že je to jen začátek, že se muselo začít takhle radikálně, aby to šlo líp a líp. Tím TO myslím vyjadřovat svoje potřeby a přání.  

Je to těžké. Řeknu to zase. Je těžké říct „nepřeju si, abyste mi říkali takhle“, „nepřeju si, abys mě natáčela“, když doteď jsem o tom neřekla ani slovo. Ale copak je to v životě takhle – mluv teď (když jsme to udělali úplně poprvé), nebo mlč navždy? To snad ne. Musím si všechno nejprve uvědomit. Možná to tak nevypadá, protože jsem chytrá, ale věci mi opravdu musí nejprve dojít. A je to vidět, když řeším matematické příklady nebo i tu logiku, třeba. Tam prostě i přes veškeré svoje IQ nemám tak briskní úsudek jako třeba v psychologii. Zbytečně to rozebírám nebo naopak přehlédnu drobné nuance, volím zbytečně krkolomné způsoby... Vím to, říkala jsem o sobě, že to udělám dobře, ale jsem pomalá. 

Petr mi v tom neskutečně pomohl – dokázal mě vzít za tváře a říct „tohle ale není úplně správný, co si necháš líbit“. A já se div nerozbrečela, protože jsem TO VĚDĚLA, že to není dobře, ale netušila jsem, jak z toho ven, měla jsem pocit, že jsem v tom už příliš zaběhnutá, že když teď něco povím, tak nad tím už každý jen mávne rukou a shodí to s větou „Tos nevěděla dřív? To máš říct hned, ne až teď,“ nebo si s překvapeným a bojácným výrazem vyslechne můj křik…..ale příště to udělá znovu, znovu se mi vysměje v situaci, kdy není vhodné žertovat.. A když se ohradím, ještě stále v klidu, protože se snažím, bože můj, já se tak moc snažím zůstat v klidu, i když to ve mně vře a vy to nevidíte, když se ohradím, neberete to vážně, tak jak se pak mám ozvat??? Když to řeknu v klidu, zapomenete to, a když vám vystřihnu takový meltdown, že se z toho poserete, říkáte, že se neumím ovládat a že jsem hysterka. To bolí. I kdybych byla (a histrionská osobnost se projevuje úplně jinak než křikem), tak co? Neznamená to, že potřebuju pomoc? Pomoc, ne výsměch, ne usazení, ne ignoraci, ne krocení. Pořád to ve mně je a nepřestane… Ani po omluvě ne, mrzí mě to… Protože je tady jedna prostá věc – nebylo by za co se omlouvat, kdybyste ke mně přistupovali tak, že mi chcete pomoct… Ne mě mermomocí vychovat a udělat ze mě normální. To já nikdy nebudu. Teď už to víte, ale je pozdě. I kdybych nebyla autistka, jen zlobivé dítě, nic se nemění. Nic se nemění na tom, že dítě chce od rodičů jen pochopení a porozumění. Vždycky.

Jenom aby bylo jasno - druhá osoba samozřejmě nemíří na čtenáře, ale na někoho více či méně konkrétního.