Stopky pro přátelství

Pro začátek přeji krásný den. Zamýšlela jsem se asi po několikáté nad různými kamarádskými vztahy, kterými jsem měla šanci za dvacet let projít. Bylo jich opravdu dost. Sice autisté často nemají přátele, ale už víme, že u děvčat je to trošku jinak. U nás není zas až takový problém to přátelství najít, ale udržet ho. Někdy je to kvůli nám, jindy zase kvůli druhé straně.

Jako nejhlavnější problém (z naší strany) vidím to, že co nám umožňuje přežít v neurotypické společnosti, to se často v přátelství stává prokletím - maskování. Vy se naučíte nasazovat si určité masky, abyste nevyčnívali a mohli jakž takž hladce fungovat v nějakém kolektivu, kde musíte být - až už pomalu ani nevíte, kdo vlastně jste vy tam uvnitř. A pak se spřátelíte s někým, na koho vaše maska zapůsobila. Jenže vy ji nemůžete držet pořád. Ano, často se povede, že kamarád odhalí části vašeho pravého já a neuteče s křikem, ale ani to ještě není záruka, že přátelství opravdu vydrží.

Rozhodla jsem se, že už musím skoncovat s tím, co se většině lidí děje spíše v partnerství, ale já na to pořád narážela u kamarádek - neustálé pokusy a omyly, střídání, na začátku velká idyla a pak to končilo. Navenek to vypadalo tak, že to končilo kvůli mně - já jsem si "našla jinou", já jsem "z ničeho nic" začala vyvádět, já jsem odešla. Ale co tomu předcházelo?

Dnes už si bohužel nepamatuju detaily, proč jsem se s kterou kamarádkou přestala bavit. Vím ale, že jsem vždycky měla hrozné pocity viny, i když jsem vlastně nikomu nechtěla ublížit. Nechci už dělat pořád dokola ty samé chyby. Kdyby se chtěl někdo inspirovat, tak přináším několik věcí, na které si chci v potenciálních přátelstvích už dávat pozor, abych zase nemusela po roce být za zlou fúrii, která "bezdůvodně" utne kontakt, zatímco druhá strana byla naprosto spokojená (ačkoli mě pořád popichovala a shazovala). Jelikož mám zkrátka velmi pomalé chápání toho, co se děje, musím si uvědomit, co prostě nechci tolerovat vůbec, i kdyby to vypadalo jako jehla v kupce sena. Protože prominete jednou, ale dál a dál se to nabaluje - a pak jste už v pasti, protože nemůžete couvnout, když jste to doteď tolerovali.

1) Příliš horlivé sbližování.

Možná budu teď vypadat jako pokrytec, protože přesně tohle byl vždy spíše můj problém. Já jsem se chtěla hned kamarádit a byla jsem nešťastná, když ten druhý nebyl tolik nadšený. Ale víte co, vlastně to není pokrytecké. Já jsem byla hlavně nešťastná, když už to vypadalo, že si budeme mít hodně co říct, často jsme si třeba psali...a pak najednou nic. To mě mátlo a nechápala jsem, jak to, že už to nepokračuje.

Ne že bych se bránila novým přátelstvím, ale z pochopitelných důvodů (a taky vzhledem k věku, už mi není jedenáct) už chci být trochu rezervovanější k různým příliš "intimním" projevům v brzkých začátcích přátelství. Víte, někteří lidé jsou hodně kontaktní a hned by z vás tahali všechny vaše životní podrobnosti, vztahy a tak...což samozřejmě není špatně, ale oni taky existují lidé, kteří se vám takhle dostanou do života jako rádoby důvěrníci, ani nevíte jak - a pak na vás začnou vymáhat, abyste jim jejich dobrodiní (že vás vyslechli) opláceli, jinak jste špatný kamarád. Takže vlastně jste to brali nezávazně, abyste nakonec zjistili, že už máte vůči někomu povinnosti a že to není jen tak. Toho bych se už ráda vyvarovala.

2) Pocit viny a "kobereček".

Já si myslím, že v tomhle věku, kdy už lidi kolikrát i založí rodinu a mají děti, už nemusí být přátelství tak stěžejní instituce jako před deseti lety. Samozřejmě si svých přátel velmi vážím, ale asi je pochopitelné, že partner je jaksi...přednější? Prostě už to není jen "kluk", ale někdo, s kým dost možná strávím zbytek života a vychovám s ním děti. Sama vím dobře, že neignoruju své kamarádky kvůli příteli, takže aby mě někdo nutil se ospravedlňovat, proč jsem místo domluveného rande nesušila jeho (její) slzy, tam už se prostě vmanipulovat nenechám. Sama nejsem žádná bačkora a umím se za svá práva často i rázně postavit (i když spíš až ex post), ale abych někoho vydírala s tím, že je mi ouvej, a že by mě tedy jako měl! podržet, k tomu bych se nesnížila. Naopak bych mu přála, ať aspoň on se může jít bavit. Jsem prostě zvyklá si dost věcí řešit sama a žárlení nemám moc ve zvyku. Často se říká "kdo nežárlí, nemiluje," přesto však pro spoustu lidí je žárlení ve vztahu varovná kontrolka. Tak proč v přátelství ne?

3) Škodolibost.

Nemyslím dobrácké utahování si ze sebe navzájem, které už je časem ozkoušené (i když pořád nerozumím tomu, že té samé věci se na sobě jednou může člověk zasmát, ale druhý den už ho popudí). Já myslím třeba to, když vaše "kamarádka" nevynechá okamžik, aby vám mohla říct, kdo vás pomlouval. Nebo kdo vás nemá rád. Může mi někdo říct, čemu to pomůže? Akorát se budu užírat něčím, co stejně nezměním a co bych se dost možná ani nedozvěděla. Ale já zapomněla, ona to je vlastně ta posvátná pravda, ta tolik ceněná upřímnost, kterou se nejvíc ohánějí právě ti nejvztahovačnější lidé...

4) Přezíravost vůči mně.

Je zvláštní, že když jsem začala mluvit o tom, že mám Aspergerův syndrom, tedy z pohledu NT nějaké "postižení", tak všichni byli hrozně překvapení a nechtěli ani věřit, ale přesto se mi stávalo víc než dost, že se mnou některé kamarádky poměrně často jednaly tak...jak to říct? Blahosklonně, pečujícně, jako s malým dítětem. Přitom věkový rozdíl sotva pár let. Já tohle druhým nedělám a nemám to moc ráda. Já chci kamarádku, ne maminku, která říká komplimenty a povzbudivá slova očividně na efekt, abych měla radost. Když to není upřímně míněné, tak to neříkejte, já to poznám.

Podobné je pak chování, kdy si připadám, jako bych byla pacient v ordinaci. "Hm, je pravda, že ty máš často sklony....", "Jojo, jsi takový typ, toho jsem si všimla." Není mi příjemný pocit, že mě někdo zkoumá a posuzuje, aniž bych o tom věděla. Jak oni můžou vědět, jaký jsem typ? To nevím ani já pomalu... Notabene když mi tohle řekne někdo po měsíci, co se bavíme, patrně aby dal najevo, jak mě děsně zná a je na mě odborník. Asi to myslí hezky, chce ukázat, že se zajímá, ale pro mě je to sebenaplňující proroctví - získám z toho pocit, že mě tak jak ona vidí úplně všichni. A to není hezký pocit.

5) Pasivní agresivita.

Jako jasně, každý občas takový jsme, protože prostě nejsme zvyklí vyjadřovat narovinu, co cítíme a co bychom potřebovali. Naopak, když to někdo dělá, tak je často viděn jako sobec. Ale já třeba to mám tak, že čím bližší mi někdo je, tím méně se ostýchám být k němu upřímná. Takže mě pak docela vykolejí, když někdo dělá dusno, ostentativně práská věcmi, nemluví se mnou, protože jsem údajně v jeho očích cosi provedla. Já nejsem typ, který by se doprošoval, ani to není zdravé, takže smůla.

Kdybych si měla vybrat mezi tím, co se občas bohužel povede mně (totiž že vylítnu) a tímhletím pasivně-agresivním peklíčkem, beru jasně agresivitu aktivní. I když já ani nevím, jestli bych to označila jako agresivitu, to chování takové je, ale to slovo mi implikuje něco, co je úmyslné, s cílem získat převahu. U mě to fakt není úmysl a nechci získat převahu, nýbrž aspoň na chvíli nebýt podřízená, takže tak. U lidí, se kterými jsem si rovná, se mi to neděje. Ale i tak, ta aktivní verze je ryzí, i když dost prudká. Vykalkulované manipulativní pochichtávání, jakože "já jsem tady hrozně v klidu, vidíš?" a jízlivé věty zabalené do sladkého slizu, které přitom mají tnout do nejcitlivějšího místa, to je pro mě tisíckrát horší.

6) Nedůvěra ve mě.

Já samozřejmě nebudu nikoho nutit, aby při mně neustále stál a ve všem mi pomáhal. Chci ale aspoň tolik, aby když se k něčemu odhodlám, mě dotyčný nezačal potápět svými domněnkami. Nevím, jestli máte představu, jak pečlivě a zdlouhavě si většinu věcí promyslím, než se do nich pustím. Takže o to víc pak zabolí, když se mnou někdo jedná, jako bych byla naopak bezhlavé nezkušené tele, které neumí zhodnotit důsledky svého jednání. Pokud si myslíte, že mi něco nevyjde, tak prostě mlčte. Protože "já to říkal" ještě nikomu nepomohlo. A možná budete koukat vy, protože mi to zrovna vyjde.

Panečku. Teď asi vypadám, jako že jsem strašně vybíravá a že mi nejspíš není nikdo jako kamarád dost dobrý. Právě naopak. Dřív mi totiž všichni byli dobří až moc - myslela jsem si, že přece není žádný problém, já se přece vždy můžu změnit tak, aby nebyl problém, říká se, že když chceš něco změnit, máš začít u sebe. No jo, jenže mi nedocházelo, že to nezačalo u toho, že jsem chtěla něco měnit já - naopak druzí do mě rýpali, stále se jim na mně něco nelíbilo, ale z nepochopitelných důvodů mě neposlali k vodě, naopak se se mnou pořád bavili. Tohle už si pro sebe nepřeju. Proto mám taky tak málo důvěrných přátel. Ale zatím mi nic nechybí. :)