S autistou do společnosti

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven. To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás.

U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu. Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou, ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě, aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná situace by možná byla například na několikanásobném rande - tam by se dalo počítat s tím, že celá skupina není homogenní, že je pořád trochu separovaná podle těch párů - ale nevím, ještě jsem takhle nikde nebyla, myslím.

Když mám jít do hospody, je pro mě lepší sednout si ven. Uvnitř se mísí všechno - několikero hlasitých hovorů, hlasitá hudba, zvuky od baru, bouchání dveří, cinkání sklenic, dusno, zápachy... Venku se to líp rozptýlí. Když už jsem pod vlivem, tak aspoň dýchám čerstvý vzduch. A hlavně je to docela romantické... I když asi taky záleží na tom, jak ta zahrádka vypadá, pravda. :D

Někdy je to super. Vybavuju si pár takových zkušeností. Koncert Vltavy třeba. Nebo letní kino. Shodou okolností obě tyhle věci se odehrávaly na stejném místě. Místo tam taky hraje roli, jsem o tom přesvědčená. Už ale nevím, čím přesně. Ještě jsem se nedostala k tomu, abych zvládla pojmenovat, proč se mi na nějakém místě nelíbí, ne že nelíbí, přímo je mi tam úzko. Protože to není o tom, jestli to tam třeba smrdí nebo je to tam tmavé. Taky to k tomu příspívá, ale není to to hlavní.

Příjemný vlahý den. Máme jít na kafe, ale shodujeme se, že je dneska tak pěkně, že bychom mohli jít pak ještě i na pivo. Neznervózní mě to, protože to nebyl náhlý nápad - nejspíš nás to oba napadlo už dřív. Proto jsem se na to doma už připravila, kdyby náhodou. Do hospody přicházíme krátce po otvíračce, čili asi ve čtvrt na pět. Krása, ještě tam nikdo moc není, na dvorku jen dvě holky, můžeme si vybrat stůl. Vybírám místo u dřevěného plotu, tam, kde je menší šance, že na mě bude padat bordel ze stromu. Padá stejně, ale mně to nevadí. Sedíme naproti sobě a je to pohoda. Postupně se dvorek zaplňuje, všichni se tam spolu baví. Připadám si, jako bychom byli trošku mimo, jsme tam snad nejstarší, všichni okolo se baví o maturitě. Jsme rádi, že už to máme dávno za sebou. Dlouhovlasý kluk s velkými zuby vytáhne kytaru a začne hrát a zpívat. Útržkovitě se přidáváme na kousky, které známe. Znova se rozpomínám na to, že musíme někdy udělat hudební večer.

Když jsme si ještě mysleli, že se letos bude konat fakultní ples, chtěli jsme tam jít s Péťou spolu. On pak ale dostal možnost jít zadarmo, jako součást futsalové party na fakultě, aby tam byli jako podpora pro jednoho člena, který to musel moderovat a byl krátce po rozchodu. Aby nebyl sám. Když jsem se to dozvěděla, řekla jsem, že zůstanu doma. Já bych si to prostě neužila. Ano, asi je to fakt tak, že potřebuju mít na akcích aspoň jednoho člověka jen pro sebe. Nesnáším ten pocit, kdy trapně postávám nebo posedávám v rohu, leju do sebe jedno za druhým (cokoliv), protože co mám sakra dělat, a pohledem těkám z jednoho rohu do druhého a snažím se neulpět na nikom a na ničem pohledem, abych nevypadala, že zírám. A ještě mám pocit, že všichni okolo vidí, jak jsem trapná, že se nemám s kým bavit. Já vím, že to tak není. Ale to mi nezabrání ten pocit mít, bohužel. Rozum se rozchází s citem. Jo, já na ty akce chodím kvůli těm lidem. Kvůli tomu člověku. A když se mi nevěnuje, je to jako bych tam šla sama. A sama bych nešla.

První ples. Přicházíme s K. docela brzy, ještě tam není tolik lidí. Dáváme si pití a bavíme se s lidmi ze spolku. Jsem trochu nervózní, kde narazím na někoho, koho znám, ale zvládám to. Potkáváme Tomáše a on mi chválí grafiku. To jsem si s Péťou teprv psala. Sotva jsme se tam na půl huby pozdravili. Jak přibývají lidi, K. je víc nervózní. Já kupodivu ne - často se mi stává, že když je vedle mě někdo ve špatném stavu, zmobilizuju všechny síly, abych mu pomohla. Vygraduje to, když nás nějaká holka polije vínem. Ještě dáváme před Národním domem cigáro a jedeme na kolej. A nebylo to kvůli mně. Tentokrát jsem byla v pohodě, dokonce jsem tancovala.

Někdy stačí úplná maličkost. Možná nerozpoznám sociální konvence a meziřádkové naznačování, ale odsuzující pohledy znám velmi dobře. A nerada jsem jejich terčem, proto si taky dávám tolik pozor na to, jak se chovám. Ještě na to prostě nemám, kašlat na to, co ostatní. Když mám ale po boku někoho, kdo mě v tom nenechá, je to najednou jako zázrak. Nesnáším, když jsem pod drobnohledem, navíc někoho, kdo mě vůbec nemá co soudit a hodnotit. Proč to ti lidi dělají?

Ples ke stému výročí založení našeho gymplu. Stejné prostředí jako ta Vltava, jako to kino. Tady ale ani prostředí nepomohlo. Když jsem tu byla na jiné školní akci s Filipem, bylo to lepší. Tentokrát jsem ale s Markétou a ona se chce bavit. Potkáváme lidi. Je tu můj bývalý. Je hodně upovídaný a já jsem nervózní. Chce se mnou tancovat, nevím, jestli smím a asi se mi ani nechce. Potkáváme spoustu lidí, kteří se baví s Markétou, ale se mnou ne. Nechápu to, jak si někdo může dovolit přijít ke dvěma lidem, co jsou někde spolu a doslova tomu jednomu toho druhého ukradnout a nechat ho tam stát jako tvrdé y. Tohleto se dělá? To je slušné? Jsem tam nervózní. Ještě se objevují rodiče mojí dávné lásky. Koukají na nás, jak tancujeme. Hrají Rammstein, tak se odvážeme, máchám hlavou a flákám se do nohy jako Till Lindemann, i když mám na sobě šaty až na zem. Později se dozvídám od toho kluka, že mu máma říkala, že jsem se tam "nějak rozparádila". Nedokážu to brát v dobrém. Nezní to tak. Příště si dvakrát rozmyslím, jestli budu sama sebou...

Nemůžu říct, že bych neměla ráda společnost. Ale některé situace jsou prostě náročné...

A tohle byl třeba galavečer, kde se vůbec nepodával alkohol - a bylo to super! Vznešené oblečení, palác, dobré jídlo a na odchodu romantický deštík, takže jsem šla bosky z Hradu až na Malostranskou.