Úryvek #2 (O kritice a jistotách)

Hola hola, tam Vydra! (ano, Cimrman se v těchto dnech stává takřka mým nejlepším kamarádem) Jsem zde s dalším úryvkem z mých elektronických zápisků, které si občas píšu, když mě něco rozruší nebo inspiruje - ale ne takovým způsobem, jako v deníku ("Milý deníčku, dnes jsme byli tam a tam a dali jsme si to a to."). Zjistila jsem totiž, že v deníku čím dál méně rozebírám svoje přemítání a pocity. Asi proto, že přece jen psát rukou je docela namáhavé (obzvlášť pro někoho, kdo už nějaký pátek není na střední a proto si nemusí psát do sešitu každý den, to rychle vyjdete ze cviku) a nejde to tak rychle jako na počítači. Na klávesnici, pokud jsem na ni zvyklá a vyhovuje mi, píšu velice rychle, byť teda ne všema deseti - na levé ruce používám ukazováček, prostředníček a malíček na shift, na pravé pak většinou pouze prostředníček, kterému pomáhám ukazovákem položeným na něm. No a takhle je mnohem jednodušší zaznamenávat proud myšlenek, když se nemusíte starat o takové zdržujícnosti jako je vynechávající propiska nebo starost o úhledný rukopis.

Dnešní úryvek jsem zapsala v Praze na koleji, poté, co jsem absolvovala (s velkým stresem, jak jinak) online test do jednoho předmětu. A jak jsem si oddechla, tak začaly přicházet ty subgeniální nápady... :D

Teď jsem dodělala testy na logiku.. Napadlo mě, jak je to s autistickým „nesnášením“ kritiky.. Protože jsem se hrozně rozčílila u toho testu, ale nebylo to proto, že bych si říkala „pchá, jak mě můžou opravovat, já jsem přece nejchytřejší a nemůžu mít nic špatně“, ale spíš proto, že jsem byla naštvaná na sebe, jak jsem, jindy tak svědomitá a pečlivá, mohla udělat takovou hloupou chybu..

Kritizovaný autista není naštvaný na kritika ze svých pyšných geniálních výšin, je naštvaný na sebe, protože právě autisté potřebují mít vše pečlivě zkontrolováno, ošéfováno, připraveno, tudíž je pak daleko víc než NTčka rozladí, když se ukáže, že neměli věci tak úplně pod kontrolou.. Neštve nás, že jsme se mýlili, ale to, že jsme tu chybu udělali i přes to, jak si dáváme pozor, abychom měli věci správně udělané.. Je to totiž velký zásah do našich jistot, které okolo sebe tak rádi budujeme..

Když mi někdo odpoví na moji grafiku „pěkný, ale představoval jsem si to jinak“, nijak mě to nerozhodí – prostě jsme si neporozuměli a nepochopili se, může být, maximálně mě otráví, že se tomu budu muset znovu věnovat.. Když je ale jednoznačná znalostní otázka, na kterou odpovíme ŠPATNĚ, připadáme si jako největší idioti – jak nám to mohlo uniknout? Jak jsem na tenhle aspekt mohl zapomenout? Cítíme se pak hrozně zrazeni vlastním mozkem..

Nevím, jak silné to mají NTčka, ale pro nás prostě opět platí, že i když víme, jak „chybami se člověk učí“ a „chybovat je lidské“, tak tuhle „prohru“ vnímáme daleko silněji a bolestněji a jsme více ukřivdění.. Až nám naši NT kamarádi možná mohou říkat, ať už to přestaneme řešit, dyť se nic nestalo, no jo, tak jsi jednou nebyla nejlepší.. Nepomáhá to, nechceme „být pořád nejlepší“, jenom jsme hrozní perfekcionisté.. Možná je to tím, že jak celý život vlastně „selháváme“ a „chybujeme“ ve věcech, které NTčka jako by dostala do vínku od narození (socializace, vystupování, humor, flirt a tak), tak si alespoň udržujeme něco, v čem jsme zas my většinou „ti bezchybní“ – analýza situací a fakta, proto já jako AS mám tak ráda starý zaprděný způsob výuky „nabifluj se a zopakuj“.. Protože v tom jsem si vždycky byla nejjistější a když to nevyšlo, věděla jsem, že to je prostě proto, že jsem si nezapamatovala ausgerechnet to, na co se mě ptali.. Kdežto když jde o hledání souvislostí, totálně v tom plavu, protože mám pocit, že tohle spojování je strašně individuální schopnost a připadá mi to nespravedlivé, že někdo může přijít a říct: „Vždyť jsou to základní souvislosti, jak to, že to v tom nevidíš?“ To já opravdu NEVÍM, nevím, proč nevidím „jasné“ souvislosti v dějinách, proč nevidím „jasné“ náznaky od toho druhého v komunikaci.. A za to mám být pak hodnocena? Já jsem si přece takový mozek nevybrala..