Rady druhých neberte tak vážně

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu, ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace.

Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity". To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe.

Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále nějak potlačit, přepnout, zohýbat - prostě abych všechno dělala ne jak umím nejlépe, ale ještě lépe. Nechci na nikoho házet špínu. Když řeknu, že to bylo z velké části kvůli ostatním a kvůli tomu, co mi říkali o mém vlastním myšlení a o tom, jak to určitě bude, nechci nikoho obviňovat. Protože je naprosto přirozené, že ti lidé mi to všechno říkali proto, že měli nějakou vlastní zkušenost. Těžko si pak představit, že v duši autistického člověka se to všechno může odehrávat úplně jinak a po jiných drahách, než by se byli kdy nadáli.

Nu a toto je právě ten důvod, proč vám (pokud jste AS, ale i pokud nejste - třeba jen když máte zkrátka pocit, že celé okolí vám říká, že nastane A, ale vy prostě cítíte, že u vás nastane B) ohledně rad druhých radím (haha, dobrý paradox :D) - když vám někdo bude říkat, že jste naivní, že si to představujete hrozně jednoduše, že máte ještě počkat, že tomu nerozumíte, neberte to zas tolik vážně. Pokud opravdu cítíte, že byste chtěli udělat něco, co se třeba obvykle ve společnosti moc nenosí, pamatujte, jak to máte vy. Protože když budete chtít bydlet v chatrči uprostřed lesů, tak už asi víte, co to bude všechno obnášet. A že vám tahle všechna rizika bude s kroucením hlavy opakovat rodič nebo kamarád, který by z města nevytáhl paty, jako byste byli úplně blbí a nevzali jste vůbec v potaz, že to může být obtížné - to je asi jasné. Uvědomte si ale vždycky, proč vám to asi ten člověk říká. Ano, nejspíš to s vámi myslí dobře a nechce, abyste se spálili - ale zároveň rozhodně nemusí být objektivní. Asi se do vás nedokáže úplně vcítit, nedokáže si zkrátka představit, že pro vás to, že budete muset chodit pro vodu ke studni, třeba nepředstavuje vůbec žádný problém.

Tady tohle je právě to autistické specifikum. Autisté jsou často viděni jako někdo, koho rozhodí "každá maličkost" (například kousající svetr nebo příliš velký hluk na párty), to však neplatí vždy. V některých situacích bychom si totiž zase mohli říct my, že to, co hrozně poplašně a v panice řeší NT, je vlastně maličkost. Třeba takové stěhování. Pro mě je stěžejní, že mám kde bydlet - že se zatím myjeme pouze ve vaně bez sprchy, pereme prádlo v ruce a spíme ve spacáku na zemi, to je mi totálně buřt. Prostě absolutně nevadí! Nebo taky jsem schopná celé hodiny pracovat bez přerušení, bez jídla, pomalu bez pití, bez WC, číst potmě, prostě fyzickou stránku úplně vypustím. To taky NT nechápou. Je to holt o jiném nastavení, které jsme si nevybrali.

Abych se tedy vrátila k sobě a k tomu, proč je pro mě ještě problém důvěřovat svému úsudku - no přesně proto, že jak jsem měla spoustu norem ekvalizovaných někde jinde, než NT lidé, tak mi samozřejmě všichni okolo často našeptávali, že všechno nejen v okolí, ale i uvnitř mě bude a je úplně jinak, než si myslím já. Asi mě chtěli utěšit, nebo naopak varovat. Ale bohužel nechtíce zasévali neustále do mě semínka pochybností. Co tím myslím?

• "Uvidíš, že se ti tam nakonec bude líbit." - No ano, já mám velkou schopnost se přizpůsobit mnoha situacím, ve kterých se nacházím. To ale neznamená, že si je strašně užívám, znamená to pouze, že nedávám svou nelibost najevo, abych všechny okolo neprudila, když s tím stejně nemůžou nic udělat.

• "No vidíš, ani to nebolelo, co?" - Jo, bolelo, ale tobě o tom neřeknu, protože to stejně nepochopíš, jelikož tobě se to líbilo, a tak si myslíš, že se to musí líbit všem. Je to vlastně dost podobný případ jako tvrzení číslo jedna. Kdybych ale ukázala, jak mi to bylo nepříjemné, tak mě pošlete do blázince.

• "Ty si to představuješ jak Hurvínek válku." - Nikdo nemůže rozumět všem věcem na světě. Ale to si sakra pište, že když se pro něco rozhodnu, tak si o tom alespoň minimální informace zjistím. Hlavně že se pak tleská všem těm lidem, kteří se rozhodli zpřetrhat pouta se svým bývalým životem, zanechali všech škol, ABY....... Ale kdybych něco takového chtěla udělat já, jsem pro smích a naivní.

• "A co teda jako chceš dělat? Neměla by sis to promyslet?" - Tohle obyčejně slýchám, když se s někým dostanu v hovoru k tématu povolání. Většina lidí si zkrátka neumí představit, že já fakt nemám žádný dreamjob, ke kterému bych chtěla směřovat. Mně jde v práci hlavně o to, aby mě to nějak extra nesralo a abych byla schopna se z platu uživit a ubytovat. Je mi tedy vlastně jedno, co budu dělat. To je pro mnohé nepředstavitelné.

• "Na to přijdeš, až budeš starší." - Jistě relevantní věta, ale jak zrovna VY můžete vědět, na co jsem už přišla nebo nepřišla? Vždyť někteří lidé nejsou pořádně vyzrálí ani v padesáti a pořád nejsou schopni nahlédnout objektivně svoje činy.

• "Ono to vypadá jednoduše, ale není to tak snadné, jak si myslíš." - Já jsem holt člověk, který je dost orientovaný na to, co mu potvrdí druzí. Takže pro někoho se může zdát divné, že od něj vyžaduju, aby mi řekl něco, o čem si úplně nemyslí, že třeba bude pravda, jen aby mi pomohl upevnit moji víru v něco. A tady by to bylo podobné. Řekla bych asi: "Já vím, že to nebude jednoduché, ale to vím nejlíp sama, nemusíte mi to ještě opakovat. Od vás potřebuju, abyste mě podpořili, protože to chci zkusit."

• "To snad vydržíš, ne?" - Častý případ z nejrůznějších oslav, akcí a podobných šibřinek, kde já už dopředu cítím, že mi tam asi nebude nejlíp, nicméně přece jdu, co kdyby to tentokrát bylo jiné. Když ale vidím, že se začíná schylovat k tomu, že mi opravdu nebude dobře, může klidně přijít někdo s touto větou. No jasně, co bych se nepřemohla, že jo, já totiž miluju, když se musím přemáhat, není větší zábavy. Jako kdyby na mé přítomnosti tak strašně záleželo...

• "Dej tomu čas, zvykneš si." - Tomu jsem opravdu dlouhá léta věřila. Má to tak přece spousta lidí, že se jim něco nejdřív vůbec nelíbí, ale pak si zvyknou a už je to rázem super. Já to tak bohužel nemám. Samozřejmě, že pak už ty antipatie nejsou tak silné jako na začátku, ale nikdy to nedojde do toho stadia, že by se mi dané prostředí začalo naopak líbit. Když se mi někde nelíbí hned, tak se to prostě nezmění, i když se mi všichni snaží tvrdit opak.

A takových vět by byla spousta. Už chápete, co tím myslím? Vy máte nějaký cit, pocit, jste napojení na své tělo, cítíte, že něco je na vás už moc, nebo naopak málo a klidně byste zvládli víc - ale pak přijde někdo, kdo vám v dobré vůli všechny tyhle vaše konstrukce zboří, protože on zažil něco jiného. Tak si na to dávejte pozor a nenechte se tak snadno zviklat. Já se to taky učím. :)

PS: A když se nakonec přece stane, že na slova "těch opatrných" dojde a vám to nevyjde, tak vězte, že stejně není nic poučnějšího v životě, než si tu držku nabít sám a po svém. Tohle je totiž ta pravá zkušenost.