Vrána uvnitř mě (PŘEKLAD)

Toto je překlad článku Samanthy Craft z anglicky psaného blogu Everyday Asperger's. Je to první překlad, který jsem se zde rozhodla uveřenit - možná proto, že to je zatím jediný můj překlad nějakého auti-článku, který jsem dokončila. :D Překládám docela ráda, protože sama u sebe vidím, jak ráda bych si všechny ty zajímavé věci od AS blogerů přečetla, ale když nejsou v češtině, nemůžu se do nich bohužel "ponořit" tak dobře, i když anglicky rozumím. Není to ale tak splavný tok myšlenek jako u česky psaných věcí, právě proto, že se každou chvíli zastavuji a ujišťuji, jestli jsem to či ono pochopila dobře, někdy se zase ztratím v dlouhém anglickém souvětí, na jehož začátku nejsem ještě schopná odhadnout, jaká bude celková pointa.

Odkaz na zdrojový článek je zde:
https://everydayaspergers.com/2012/06/03/day-131-the-crow-in-me/

A nyní tedy už pojďme na to. Kdybych měla nějakou svoji "poznámku překladatele", připíšu ji do textu kurzívou. :)

Nedávno jsem se spřátelila se ženou, která má AS. Musím říct, že je to to nejsnazší přátelství, které jsem kdy měla. I když je to kamarádství na dálku, každý den si píšeme, někdy i několik hodin. U ní si všímám dost stejných věcí, které pozoruju i u sebe. Naše životy a mysli jsou tak paralelní, až je to občas děsivé. 

Stručně řečeno, myslíme a zpracováváme věci stejně. Máme stejné obavy. Vidíme věci ze stejného úhlu. V konverzaci potřebujeme stejné jistoty. Potřebujeme sebepotvrzení a hodně se otevíráme. Umíme se na sebe navzájem napojit tak, že všechno ostatní jde do pozadí. Mluvit s ní je ta nejjednodušší věc, jakou jsem kdy dělala. Je otevřená, dokonale upřímná, jedinečná. Než něco napíše, všechno si předem rozmyslí – a i potom, přesně jako já. Stará se, jestli je dost dobrá jako kamarádka, jestli není moc odlišná, moc hrr. Aby se ujistila, že se cítím pochopená a v bezpečí, přehnaně kompenzuje láskou a soucitem. Nabízí mi rady přímo od srdce, prostě proto, že to tak cítí. Každé slovo zváží, promýšlí šanci na to, že si třeba neporozumíme a možné důsledky toho, co řekla. Přemýšlí o tom, jak její slova mohou ovlivnit náš vztah. Často na mě přes den myslí – nikdy nejsem jen okrajová záležitost. Má mě ráda celým srdcem. Pozná, když potřebuju, aby se mnou byla, a v takové chvíli jde u ní všechno stranou, aby mi ukázala, že se o mě zajímá. Jakmile zjistí, že jsem online, pošle mi smajlíka, srdíčko nebo zprávu. Je jako moje sestra, zrcadlí mě takřka ve všem. Je to úžasné. 

Jak se moje přátelství s touhle výjimečnou ženou vyvíjí, jak se svěřuje ohledně toho, jaké měla s přátelstvími zkušenosti během života, začínám rozumět rozdílu mezi tím, jak já komunikuji s přáteli, které zbožňuju, a jak komunikují neautisté se mnou. Všimla jsem si, že mě často někdo sice neodmítl, ale ani nerozuměl tomu, jak komunikuju, špatně si vykládal moje slova a činy, nebyl schopný mi vracet to mé nadšení a oddanost. 

Potvrzuju si tuhle pravdu s dalším přátelstvím, které jsem navázala, s velmi hodnou a milující osobou. Přestože je to jeden z nejmilejších lidí, které jsem poznala, prostě obě komunikujeme úplně odlišně. Není to ničí chyba – prostě jen výsledek toho, že máme jinak nastavené mozky. Zatímco já jsem natěšená jak malé dítě, ve dne, v noci, kdykoliv schopná a ochotná si povídat, moje nová kamarádka plánuje, vyhodnocuje, umisťuje mě do rozvrhu. AS lidi tohle většinou nedělají. Máme schopnost plně se ponořit do toho, co nás právě baví, co zrovna chceme. Všechno, opravdu všechno ostatní v ten moment pro nás zmizí, když se zabereme do naší vášně. Účty nezaplacené, postele neustlané, zvířata nenakrmená. Ale nezanedbáváme schválně povinnosti, jen zapomínáme, protože jsme v jiné dimenzi. 

Pro mě je to způsob úniku. Můžu se takhle bavit s pár lidmi, moje hovory s nimi se pak stávají dočasným útočištěm od všech stresorů. Pryč od neustálého smyslového přetěžování, od obav ze všeho, co je potřeba udělat, od neustálého přemýšlení a potřeb, od ochromujícího strachu před tím, co svět očekává, že udělám. Když mám speciálního kamaráda, můžu na sebe na chvilku zapomenout a být jen součástí jeho nebo jejího světa – jen já a on (ona), všechno ostatní počká. Tohle jsem dělala celý život. A věřím, že tohle je moje základní součást, ne něco, co by se mělo opravit nebo měnit. Jsem to prostě já. Co žiju na světě, nemám jinou možnost, jak od všeho utéct, musela bych jen věčně dřepět v rohu. Tenhle svět je prostě pro mě dost strašidelný. 

Taky si uvědomuju, že běžné hovory s lidmi jsou pro mě mnohem bolestivější než hovory s mojí novou AS kamarádkou. Tohle taky není ničí chyba. Prostě to odráží to, jak probíhá spojení dvou lidí s velmi odlišnými, nebo naopak velmi podobnými mozky. Nezáleží, jak citlivý, pečující, milující, upřímný kamarád je, když není AS, nikdy mě zcela nepochopí. Neznamená to, že bych nemohla mít plnohodnotné vztahy s různými typy lidí – jen to, že v hloubi duše vím, že pokud člověk nemá mozek, který by fungoval tak jako ten můj, vždycky tu bude kousek mě, kterému tak úplně neporozumí. A nezáleží na tom, jestli si to ten dotyčný uvědomuje, protože já na to narazím vždycky. 

Momentálně se prokousávám nepříjemnými věcmi. Snažím se pochopit, proč jsou moje potřeby úplně jiné než potřeby většiny lidí, co se týče vztahů. Promítám si všechny ty situace, kdy jsem se cítila přetížená, zmatená nebo nepochopená. Zjišťuji, že vztahy, které nevydržely, se nerozpadly kvůli tomu, jaký jsem člověk. Ukončené vztahy byly výsledkem toho, že jsem prostě jen komunikovala tak, jak jsem to jedině dokázala. 

Tady je několik věcí, které jsem zaznamenala u nového přátelství s někým, kdo není AS: 

1. Mrzí mě, že můj nový kamarád není schopen si se mnou povídat kdykoliv během dne. (U tohoto bodu jsem si při prvním čtení říkala, že to tak asi nemám, ale...vlastně asi mám. Ne že by mě nedostupnost kamarádky na chatu vyloženě rmoutila, ale když vidím, že je online a neodepisuje, říkám si - proč, co se děje? Protože já většinou odepisuju ihned.)

2. Neustále se bojím, že jsem o sobě řekla příliš, ale nemůžu si to odpustit, říkat o sobě tolik. Prostě mám nutkání to říkat. Mám puzení ventilovat svoje názory, pravdy, jako by svět měl zítra skončit a kdybych všechno neřekla, zemřela bych nepoznaná a nevyslyšená. (Tak tak. Vždycky se leknu, že si dotyčný bude myslet, že pořád plácám jen o sobě a "nevracím" míč zpátky - takové to "jak se máš, dobře, a co ty?")

3. Chci o svém kamarádovi vědět VŠECHNO. Všechny obavy, lásky, minulost, myšlenky, zkušenosti. 

4. Nechápu, proč mi dotyčný neodpověděl na zprávu v dohledné době. (Pro mě toto znamená většinou hned, chci být priorita číslo jedna! Zde vložte smích.) (Sice mě to zaskočí, ale rozhodně nedělám to, že bych se utrhovala a druhého plísnila, proč mi jako neodpovídá. Protože je mi jasné, že by to byla buzerace - z druhé strany jsem však už toto párkrát zažila.)

5. Zajímá mě, proč ten člověk chce se mnou kamarádit, když jsem tak citlivá, náchylná na zranění citů, pořád vyžadující sebepotvrzení. 

6. Hrozně se bojím, že kamarád nepozná, jak čisté mám srdce. A když mě nepochopí, duševně to bolí. Když mě vidí jako někoho zlého, manipulativního, lháře, bez soucitu, vzteklou a podobně, tak vím, že mě nezná. (A o to těžší je pak "přátelství" ukončit, když ten člověk si myslí, jak skvěle se kamarádíte, ale přitom místo vás vidí vlastně někoho úplně jiného.)

7. Chci být vidět. Chci se otevřít jako kniha, aby si ten člověk mohl přečíst každou stránku a poznal moje kvality. Chci zářit tak, aby mi věřil, když řeknu, že miluju bez podmínek. 

8. Neustále se snažím říkat to správné. Každou větu si rozebírám. Když chatuju, všechno si po sobě desetkrát přečtu a přemýšlím, jak si to ten druhý bude vykládat a jestli vyjadřuju opravdu to, co cítím. 

9. Většinu toho, co řeknu, bych nejradši zase smazala. Někdy mám divný humor, něco nepochopím, a to i jednoduché slovo nebo vysvětlení. Nevinný komentář druhého mě může totálně rozložit, že se cítím úplně na dně. (Vzpomínám si na chat se spolužačkou, kdy přišla řeč na jednu "otravnou" holku, která se pořád hlásí. Já docela často při hodinách odpovídám, tak jsem řekla: "No, tak to já musím být taky asi ve škole dost otravná. :D" Odpověď byla ve smyslu "Hele kupodivu ne. Ty jsi prostě svá a když si člověk zvykne, tak je to v pohodě." A už to začalo. Jak jako "kupodivu"? Jako že někdo jako já by od pohledu musel být otravný? Na mě je třeba si zvyknout? Proč? Já jsem někomu něco provedla?)

10. Všímám si, jak jsem oproti ostatním nevinná a naivní. V konverzaci si připadám jako desetiletá, ne-li mladší. Jak malá holka, co se pořád snaží ulovit pohled toho, koho obdivuje a přemýšlí, jestli i on obdivuje ji. Malá holka, která potřebuje obejmout a říct, jak je úžasná, jak je jedinečná, milovaná. Abych věděla, že jsem bez podmínek přijímána, oceňována. Chci slyšet mám tě rád, každou chvíli, abych měla pocit bezpečí, abych chápala, že mě nikdo nesoudí, že si nikdo moje slova nevykládá špatně nebo že se na mě nikdo nedívá ve špatném světle. (Když s někým mluvím, většinou to je z takové podřízené pozice. Divím se, že mi na čele nevyskočí nápis "prosíííím, měj mě ráda!" Vždycky mám pocit, že dotyčná musí mít na každém prstě už dávno deset kamarádek daleko lepších, než bych kdy mohla být, tak proč by měla potřebovat zrovna mě.)

11. Zjistila jsem, že vlastně moc nerozumím lásce obecně. Láska je pro mě něco úplně jiného než pro většinu lidí. Nerozumím stupňům zamilovanosti, jak se láska buduje, jak to začne kamarádstvím a pak to přeroste v něco víc. Já prostě miluju a tečka. A tu lásku rovnou složím druhému k nohám. Kdybych tuhle lásku necítila, tak bych se s tím člověkem nebavila. Je to pro mě prosté. Jasně že tě mám ráda, vždyť jsi můj kamarád. Co vlastně znamená moc se mi líbíš? Znamená to něco jako že se mi líbíš teď a možná budeš i dál, ale když se ukážeš jako někdo zajímavý, tak bych tě mohl i milovat? To bolí. Bolí mě to slovo líbit se. Jestli je láska konečný bod, tak proč stojím na startovní čáře? Proč by mě nemohl přítel milovat už od začátku? Copak necítí to samé pouto a lásku jako já? 

12. Někdy říkám, napovídám a popisuju věci, které jsou mně jasné, ale druhý nepochopí, co vlastně myslím. Občas dělám věci, které vyžadují hrozně moc riskování, přípravy, přemýšlení, ale setká se to s reakcí, která vůbec neobsahuje tolik emocí, kolik tam pociťuju já. Mluvit s takovým člověkem je někdy jako vyrvat si srdce, položit ho na stůl, ještě tlukoucí, aby se mohl podívat, on jen tak projde kolem a utrousí „Jé, to je hezký.“ A jde dál. Vyndám si srdce a myslím si, že si toho ten člověk všimne, ale ne. Ta osoba neví, že vše, co říkám, je jeden velký risk. 

13. Nevím, jak „vypnout“ svoji zapálenost. Nemám dobré a lhostejné dny. Nemám žádný vypínač, žádný tlumič emocí. Nemám nějaké návaly náklonnosti. Všechno zůstává na úrovni extrému. Nic není malé nebo zanedbatelné. Nic nepodceňuju. Nic nezapomenu. Všechno si pamatuju a vytahuju znovu a znovu, abych to rozebrala. V hlavě se mi odehrávají scénáře, jak jsem mohla říct to či ono lépe. Jak jsem mohla mluvit jasněji. Jak jsem měla mluvit míň. Jak jsem neměla být tak nadšená. Pořád se bičuju nějakými mělas a mohlas. 

14. Obyčejné výroky NT přátel mě dokážou pěkně znejistět. Co to znamená? Zkazila jsem něco? Posrala jsem to? Bylo to přehnané? Co chtěl, abych řekla? Jak to mám říct? Co když se pletu? Co když působím jinak, než chci? Neřekla jsem už příliš? Neměla bych se teď zasmát? Mám nabídnout pomoc? Můžu teď radit? Jsem nudná, obtěžuju, jsem divná? Proč už nemluvíme? Proč si nepovídáme dál? Proč nejsem prioritní? Jsem málo milá? Málo hodná? Málo hezká?? 

15. Cením si svých přátel. Bezmezně. Šla bych pro ně na kraj světa. Snažím se je podržet, povzbuzovat, vidím v lidech to dobré. Zaměřuju se rovnou na duši. Vidím lásku. Vidím potenciál pro další komunikaci a propojení. Vidím všechno, ale stojím na druhé straně mostu přes propast. Chci ten most přejít, ale je rozbitý a já tam můžu jen stát a koukat do dálky, v touze se přiblížit. 

Vrány jsou jedni z nejinteligentnějších ptáků na zemi. Mohou být agresivní, konfliktní, ale i hravé. Jejich hlas je nezapomenutelný. Mají nesmírně širokou škálu volání. Jejich řeč je složitá a stále neprobádaná. Jsou skvělými řešiteli hádanek, mají výbornou paměť a rychle se učí. Žijí ve společenstvích, podporují se a milují. Mají královské duše.