Proč bych nemohla být influencer
Hola! Minulý článek o meltdownech jsem psala během fáze, kdy deprese byly na ústupu, proto jsem taky už byla alespoň schopna něco napsat. Teď se zdá, že už je zase vše o něco lepší, tudíž si můžu dovolit lehčí téma.
Zkoušela jsem si představit, jak by to vypadalo, kdybych já jako introvertní a lehce neurotický asperger měla být tím, čemu se říká influencer. Ať už na Youtube (počeštěně na jůtůčku) či na Instagramu - to jsou v současné době asi největší platformy, kde se influenceři uplatňují. Teda možná ještě tak Tiktok, ale v tom se nevyznám. :D No, i když...tam vlastně asi ne, protože pokud vím, tak tam je to hlavně o krátkých skečích a není moc prostoru na nějaké hloubavé úvahy, které by na někoho působily, takže jsem asi měla pravdu. Blogy myslím nikdy nebyly vyloženě mainstreamové médium, byť teda v určitém období (zhruba 2006 - 2012) jsem měla pocit, že blogují snad úplně všichni, ale připomínalo to spíš takové uzavřené partičky podle toho, kdo měl jak zaměřený blog, než že by se jednalo o pár známých osobností, ke kterým by vzhlížely "malé čudly", prostě blogová síť byla spíš pospolitá než hierarchická. A taky teda díkybohu za ni, protože na blogu jsem objevila jednu nesmírně mně sympatickou osobu, jejíž články ráda čtu dodnes a v mnoha věcech mi byla vzorem.
Když o tom tak přemýšlím, tak mě napadá jeden docela podstatný rozdíl mezi člověkem na blogu a na Instagramu. Kdybych měla seřadit platformy podle toho, jak moc osobní bývají, tak na prvním místě by byl určitě blog - samozřejmě to tak nemusí být, ale blogy často fungují jako deníčky, kam člověk může psát ledasjaké detaily ze svého života, právě proto, že je to v podstatě anonymní. Další v pořadí by byl Youtube, kde jste na videu vidět, takže je to osobnější už tím, že vlastně takřka mluvíte přímo na své obecenstvo, jste to vy "face to face", tam se těžko přetvařuje. Instagram je pak z mého pohledu asi nejméně osobní - jste vidět, jde tu hlavně o fotky, ale právě na fotografiích si můžete poupravit a nastavit realitu tak, jak potřebujete, aby se jevila. Hezký světlý filtr, bílý hrnek s kávou, huňatá deka, hnědý svetr, počítač a máme tu ohromně pohodovou homeoffice snů. Jakoby.
Samozřejmě netvrdím, že je to nutně tak, jak jsem teď popsala, protože i na blog můžete postovat svoje fotky a videa (viz například módní blogerky), stejně tak na Youtube nemusíte být přímo vidět, no a na Instagramu jde zase do popisku fotky narvat celý článek. Přišlo mi ale, že tak, jak jsem to shrnula, je to asi nejčastější, přinejmenším to, jakým způsobem to vnímáme.
Takže...proč bych já nemohla být influencer? Zajímalo by mě, jestli máme nějakého autistického influencera vlastně. Protože mi připadá, že i když je mnoho autistů, kteří se vydali cestou sebeobhájcovství a osvěty, tak přesto spíše zůstávají na půdě té charakteristiky svého způsobu myšlení, než že by se snažili na někoho působit a radit do života. Ale můžu se mýlit, vím, že existují třeba i extrovertní aspergeři. Já sama ani nevím, jestli jsem introvert nebo extrovert nebo co. Na společenských akcích typu ples se když ne hroutím, tak aspoň nudím, ale moc ráda občas zajdu s přítelem nebo kamarádem do hospody. Miluju být sama doma, ale taky si někdy ráda posedím sama v kavárně - sama, ale líbí se mi, že tam jsem mezi lidmi. Asi je to u mě tak, že mi nevadí vyloženě přítomnost těch lidí, spíš to, že se ode mě očekává, že s nimi budu nějak komunikovat. Ale teď už si pojďme shrnout, proč bych se nejspíš jako influencer zbláznila, i když mám pořád plnou pusu mouder:
Zkoušela jsem si představit, jak by to vypadalo, kdybych já jako introvertní a lehce neurotický asperger měla být tím, čemu se říká influencer. Ať už na Youtube (počeštěně na jůtůčku) či na Instagramu - to jsou v současné době asi největší platformy, kde se influenceři uplatňují. Teda možná ještě tak Tiktok, ale v tom se nevyznám. :D No, i když...tam vlastně asi ne, protože pokud vím, tak tam je to hlavně o krátkých skečích a není moc prostoru na nějaké hloubavé úvahy, které by na někoho působily, takže jsem asi měla pravdu. Blogy myslím nikdy nebyly vyloženě mainstreamové médium, byť teda v určitém období (zhruba 2006 - 2012) jsem měla pocit, že blogují snad úplně všichni, ale připomínalo to spíš takové uzavřené partičky podle toho, kdo měl jak zaměřený blog, než že by se jednalo o pár známých osobností, ke kterým by vzhlížely "malé čudly", prostě blogová síť byla spíš pospolitá než hierarchická. A taky teda díkybohu za ni, protože na blogu jsem objevila jednu nesmírně mně sympatickou osobu, jejíž články ráda čtu dodnes a v mnoha věcech mi byla vzorem.
Když o tom tak přemýšlím, tak mě napadá jeden docela podstatný rozdíl mezi člověkem na blogu a na Instagramu. Kdybych měla seřadit platformy podle toho, jak moc osobní bývají, tak na prvním místě by byl určitě blog - samozřejmě to tak nemusí být, ale blogy často fungují jako deníčky, kam člověk může psát ledasjaké detaily ze svého života, právě proto, že je to v podstatě anonymní. Další v pořadí by byl Youtube, kde jste na videu vidět, takže je to osobnější už tím, že vlastně takřka mluvíte přímo na své obecenstvo, jste to vy "face to face", tam se těžko přetvařuje. Instagram je pak z mého pohledu asi nejméně osobní - jste vidět, jde tu hlavně o fotky, ale právě na fotografiích si můžete poupravit a nastavit realitu tak, jak potřebujete, aby se jevila. Hezký světlý filtr, bílý hrnek s kávou, huňatá deka, hnědý svetr, počítač a máme tu ohromně pohodovou homeoffice snů. Jakoby.
Samozřejmě netvrdím, že je to nutně tak, jak jsem teď popsala, protože i na blog můžete postovat svoje fotky a videa (viz například módní blogerky), stejně tak na Youtube nemusíte být přímo vidět, no a na Instagramu jde zase do popisku fotky narvat celý článek. Přišlo mi ale, že tak, jak jsem to shrnula, je to asi nejčastější, přinejmenším to, jakým způsobem to vnímáme.
Takže...proč bych já nemohla být influencer? Zajímalo by mě, jestli máme nějakého autistického influencera vlastně. Protože mi připadá, že i když je mnoho autistů, kteří se vydali cestou sebeobhájcovství a osvěty, tak přesto spíše zůstávají na půdě té charakteristiky svého způsobu myšlení, než že by se snažili na někoho působit a radit do života. Ale můžu se mýlit, vím, že existují třeba i extrovertní aspergeři. Já sama ani nevím, jestli jsem introvert nebo extrovert nebo co. Na společenských akcích typu ples se když ne hroutím, tak aspoň nudím, ale moc ráda občas zajdu s přítelem nebo kamarádem do hospody. Miluju být sama doma, ale taky si někdy ráda posedím sama v kavárně - sama, ale líbí se mi, že tam jsem mezi lidmi. Asi je to u mě tak, že mi nevadí vyloženě přítomnost těch lidí, spíš to, že se ode mě očekává, že s nimi budu nějak komunikovat. Ale teď už si pojďme shrnout, proč bych se nejspíš jako influencer zbláznila, i když mám pořád plnou pusu mouder:
- Potřebuju řád. Pro mě to znamená taky alespoň nějakým způsobem pravidelná pracovní doba. Moje mamka, která je OSVČ, jako by stále nedokázala nebo nechtěla pochopit, že někdo to opravdu může mít tak, že práci od-do nevnímá jako peklo a kouli na noze. Když jsem se ujišťovala, jestli jako masérka můžu pracovat i jako zaměstnanec, řekla mi: "Jo, ale tím přijdeš o tu svobodu." Yeah, that´s what I need. Když si vzpomenu na to, jak se vždycky po změně semestru ošívám, protože se úplně mění celý rozvrh, říkám si, jo, gimme pravidelná pracovní doba! :D Neříkám, že influencer musí být nutně nomád, ale často to tak bývá, protože ti lidé se tomuhle poslání chtějí věnovat naplno, takže píší knihy, pořádají besedy a tak podobně. A i když vedle toho "normálně" pracují, tak tato činnost je prostě závazná, pokud si chcete udržet publikum, takže to vyžaduje dobré plánování času, což mně jde nejlépe, když mám sice možnosti, ze kterých lze vybírat, ale ty jsou pevně dané a nemusím já vymýšlet, jak a kdy by to bylo nejlepší.
- Mám ráda svůj klídek. Dneska je prostě in dělat všechny ty věci, které mě buď děsí, nebo mě totálně míjejí, jako je například cestování za účelem asketického života kdesi v chatrči na Dálném východě. Tohle mě vůbec neláká a ne, nejsem kvůli tomu líná a zaprděná, jen proto, že nechci žít v zahraničí a poznávat novou zajímavou kultůůůru. Já chtěla jet do Grónska, Švédska, nebo na Island, ale i tam spíš kvůli krajině a prostředí, než kvůli lidem. A znám svoje limity, prostě vím, že i kdybych takhle někam jela, tak nebudu pak psát "ze začátku jsem se styděla, ale to se pak rozmluvíte, donutí vás to, víte co, nakonec to bylo super". Může být, asi bych se pod hrozbou hladovění donutila mluvit anglicky nebo německy, ale zkrátka vím, že by to nebylo super. A na to, abych se nutila dělat věci, které pro mě nejsou výzvou, ale nepříjemností, se mám asi moc ráda.
- Jsem až příliš otevřená. Tohle by mohlo na první pohled vypadat vlastně jako pozitivum, ale jak víme, když se nabídnete veřejnosti, tak nepřichází jen chvála. A já se obávám, že bych si případnou kritiku prostě hodně brala k srdci. Nebo možná ani ne tak kritiku, ale spíš takové to jedovaté cpaní zlých komentářů, které vlastně s kritikou nemá nic moc společného, ale tohle se prostě ve zprávách populárních osob objevuje taky a asi bych to bohužel nedala. Mně to stačí v reálném životě, kdy sice na mě není nikdo vyloženě hnusný, ale názory a soudy druhých beru jako strašné dogma, o tom už jsem psala.
- Nejsem atraktivní. Nechápejte mě špatně, nejsem ošklivá (doufám), myslela jsem to tak, že nejsem takový ten atraktivní prodejní artikl. I když jsem hezká, tak kdybych se měla na těch fotkách nastavovat a vyzubovat tak, jak je zvykem (a nekritizuju to, kdo by se chtěl koukat na zamračené ksichty, kromě fanoušků Billie Eilish), připadala bych si prostě strašně falešně. A tím neříkám, že ti, kteří se neustále na Instagramu usmívají, jsou falešní, oni to tak třeba opravdu cítí, ale já holt ne. Stejně tak nevládnu vůlí či chutí odteď až do konce života cvičit / jíst zdravě / malovat mandaly / nakupovat v sekáči, protože jsem si cosi uvědomila a rozhodla jsem se nastoupit jinou a lepší cestu životem. Ne, bohužel ani o sebe nejsem schopná 24/7 pečovat a hýčkat se, a abych teda popustila uzdu své vztahovačnosti, tak mě bohužel docela uráží (můj problém), když na tom Instagramu furt vidím ženy, které ostatním lejou do hlavy, jak starat se o svou pleť, vlasy a postavu je "hrozně důležitý!", protože nejde jen o vzhled, ale o tu sebelásku, kterou nesmírně przníte, když si pod oblečení vezmete seprané kalhotky nebo si neumejete vlasy. Achjo. Nemám pocit, že bych se nenáviděla do morku kostí, ale někdy na to pipláníčko prostě a jednoduše nemám náladu.
- Neumím se prodat. Tady na blogu je to jednoduché, prostě píšu a jestli si to někdo přečte, tak budu jedině ráda, ale v podstatě je to psaní do větru. Kdybych ale měla být influencerkou, musela bych najít způsob, jak se dobře prezentovat a jakou image vyzařovat. To mi dělá problém, sice už se tolik před lidmi nemaskuju podle toho, jací jsou oni, ale stále mám chameleoní povahu, nejspíš nikdy nebudu mít stálý a unifikovaný styl oblékání nebo hudby. Dřív mě to mrzelo, protože jsem si myslela, že je to pubertální hledání a bláznění a štvalo mě, že nejsem schopná se ustálit, ale teď jsem asi ráda, když už vím, že jsem to prostě já a ne něco mimo, co mě ovládá. :)
Komentáře
Okomentovat