Důvěra (v sebe)

Zdravím. Tento příspěvek se nejspíš nebude tak bezprostředně dotýkat autismu, pokud tedy nechcete do této kategorie zahrnovat i jen to, co prostě napíše autista.

Včera večer jsem dlouho ležela před spaním v posteli (ano, to se mi stává hodně často a občas je to fakt otravné, jenže ono pořád nějak usnout ne a nejde) a přemýšlela. Obvykle tak přemýšlím o věcech, které se ten den staly, co jsem si kde přečetla, viděla a tak podobně. Někdy stačí úplná maličkost a v myšlenkách mě to vystřelí k dávno zapomenutým zákoutím mé mysli, až se sama divím, o čem to zas přemítám. Někdy si musím sama říct "STOP, přestaň se tímhle zabývat, protože to už bylo dávno a nemusíš se v tom zase babrat". Na to většinou pomáhá začít dělat něco jiného, kdy se budu muset soustředit na tu činnost. Nebo si začnu polohlasem opakovat nějaký dvouslabičný shluk hlásek, který mě zrovna napadne, abych ty myšlenky přehlušila. Tohle ale pomáhá a má smysl jen u takových věcí, které vlastně ve výsledku nejsou nijak důležité ani aktuální, ale jejich připomínání by mě mohlo rozrušit. Když se ale moje mysl upne na nějaký velmi nedávný nepříjemný zážitek, který ještě nemám zpracovaný, pak mi to leze pomalu i ušima, jsem toho plná, mám vztek nebo jsem smutná a úplně se mi potí dlaně, jak s tím chci NĚCO udělat, jenže nemůžu. Tady fakt nefunguje říct si "no ták, nemysli na tó". A ani by to nebylo dobré. Kdežto když si náhodně vzpomenu, jak se mi úplně nepovedla nějaká ústní zkouška, tam to dělat můžu, protože objektivně to nic tak zásadního nebylo, jen jsem se v tu chvíli cítila trapně a zoufale a kdybych se do té vzpomínky příliš položila, mohlo by to ještě nakonec přerůst v to, že se opět bezdůvodně objeví i ty emoce, což nechci.

Když jsem tedy tak ležela v té posteli, vzpomněla jsem si, že jsem se rozhodla zúčastnit se webináře Nevýchovy na téma důvěry mezi rodiči a dětmi. A přemítala jsem o tom, jak je vlastně ta důvěra strašně moc důležitá v celém našem životě. Vlastně jsem tak nějak podvědomě "nevýchovně" přemýšlela už dřív, jen jsem to neměla takhle pojmenované. Ale prostě jsem intuitivně tušila, že není správná cesta jít "na dítě", ale "s dítětem". Že domluvit se a důvěřovat dítěti není totéž jako ukecávat ho do bezvědomí a o všem se s ním dohadovat. Vždycky jsem říkala, že sice ještě přesně nevím, jak bych chtěla tu svoji výchovu vést, ale že pro mě bude na prvním místě - no co asi - důvěra. Že ta tak nějak zastřešuje vlastně všechno ostatní (když nepočítáte lásku, ale tu kupodivu můžete k tomu dítěti cítit, i když mu nevědomky provádíte nejrůznější traumata, bohužel). Co pro mě konkrétně důvěra znamená? Třeba:

• Nemyslet si, že když dítě křičí, že to je nějaká jeho svévole nebo chuť mě tyranizovat. Nemusím mu posluhovat, hlavně aby bylo zticha (ono to leckdy ani nefunguje), stačí najít si chvíli času na to zjistit, proč doopravdy brečí. Ono doopravdy nechápe, že nemůžeme kupovat všechno, protože to stojí peníze, není to rozmazlený fracek, co chce mít všecko.
• Nestát dítěti ve všem za zadkem a pak se divit, že je tak nesamostatné. Ale zase na druhou stranu, taky nehodit potomka do proudu a plav si, jak umíš, musíš se otrkat. Zkrátka důvěřovat mu, že když bude potřebovat pomoc, tak si o ni řekne, a že když to udělá, tak to nebude rozcapenost nebo lenost dělat něco sám. Třeba se na to fakticky ještě necítí, co my víme.
• Stát při svém dítěti. Věřit, že bude čestné a spravedlivé - přece jsme ho snad vedli k tomu nejlepšímu, ne? Není nic horšího, než slyšet od svých vlastních rodičů ještě v dospělosti "No, když my jsme mysleli, že jako chceš na sebe upoutat pozornost a bejt zajímavá." (když jsem poprvé přišla s AS) To si pak fakt připadáte jako nějaká...plíseň. Kde se v nich vzalo si tohle myslet? Proč bych to nemyslela vážně? Neměli nejmenší důvod, v tu chvíli vůbec nezněli jako milující rodiče, ale spíš jako spolužačky ze základky které řeknou, že "Karolína je kráva, protože holky z béčka řikaly, že je nafoukaná".

Tohle se týkalo dětí. Důvěra je pro mě ale taky...

• Být pevná ve svých rozhodnutích. Zkrátka věřím, že tohle je pro mě v daný moment nejlepší, protože nikdo jiný nemá právo o tom rozhodovat. Kašlu na ty, co mi říkají "A nebudeš toho třeba potom litovat?" No a? I kdyby, je to čistě jen moje věc. A zatím (klepu na zuby) jsem žádného svého rozhodnutí v životě nelitovala, protože si umím vážit dobrých věcí, které mi i to zdánlivě nejblbější rozhodnutí přinese. Možná vám to "kašlu na ně" zní radikálně, ale pro mě je to zatím asi jediný způsob, jak se nenechat ovlivnit každým prdem, co mi kdo řekne. V tomhle jsem stoprocentní autista, strašně dám na to, co říkají druzí, jsem moc důvěřivá a co řekne druhý, beru jako dogma, jako větší pravdu, než co si myslím já. Takže i když druhý třeba jen řekne svůj "nevinný" názor, mně už v hlavě jede, že má nejspíš pravdu a často se pak kvůli tomu neodhodlám některé věci udělat, i když to tak ten člověk třeba vůbec nemyslel, protože nevěděl, jak moc mě ovlivní.
• Dovolit si odpočívat. Věřit si, že sama dokážu poznat, kdy je potřeba něco udělat, že nemusím mít nalajnovanou každou minutu v životě, abych nááhodou něco nezanedbala. Jo, vím, když máte autismus, tak vám často plánování a rozpisy dost pomáhají, ale to především tehdy, když toho máte hodně najednou a měli byste pak problémy s koordinací. Když se mám učit, nebudu si dávat denní rozvrh typu "vstát v 7:30, 8:00 snídaně, 9 - 13:00 učení, oběd..." Tohle by mě spíš frustrovalo, že někdo (přitom já!) mi zas už určuje, co mám dělat a nenechá mě si žít, jak zrovna potřebuju.
• Nedávat si příkazy a zákazy. A to byste se divili, kolik lidí to dělá. Znáte to, ne? Odteď nebudu pít alkohol, přestávám jíst mouku, už nikdy si nedám cukr. Pokud k tomu člověk dospěje na základě nějakých zdravotních indikací, pak proti tomu nic nenamítám. Protože to se taky s důvěrou v sebe nevylučuje - vypozorovala jsem, že mi mléčné výrobky nedělají dobře, ergo je nebudu jíst. Jednoduché. Ale když si někde přečtu, že cukr je bílý jed a proto okamžitě radikálně zruším veškeré produkty, kde by se vyskytoval - no, minimálně mi to asi moc dlouho nevydrží. A hlavně by to znamenalo, že nevěřím sama sobě v tom, že bych dokázala nemít omezení na cukr/alkohol/nikotin a přesto to občas konzumovat tak, abych si neublížila. Když zjistím, že při vyšší spotřebě cukru jsem neklidná nebo se mi dělají pupínky, zařídím se podle toho, které třeba konkrétní věci nebo jaké množství to způsobuje. Když si dám čtyři vína a už mi není dobře, budu pro příště vědět, že čtyři už jsou moc a dám si pozor. Ale kdybych po takovémhle incidentu hodila veškerou vinu na ten alkohol (místo na sebe, že jsem ho vypila moc) a zrušila ho úplně, vlastně si nevěřím. Nevěřím si, že si dokážu dát trochu alkoholu tak, abych se vyloženě neožrala.

Abych přece jen podotkla něco ohledně autismu - když nejste autista, tak takový ten pocit, že vlastně nesmíte být sami sebou, vás (pokud vůbec) potkává hlavně v pubertě. Bojíte se, že nezapadáte, nejste dost cool a tak. Autista si takhle často (pokud nemá kolem sebe skvělé lidi) připadá třeba i celý život. Pro mě třeba bylo obrovským vysvobozením zjistit, že můžu být taková, jaká jsem. Jaká chci být. Že si můžu důvěřovat, ne se držet na vodítku a neustále hlídat, jak vypadám, co říkám, jak chodím a takové nepodstatné pitomosti. Kdybych měla v krátkosti popsat, jaký je to pocit, tak takový, že se najednou cítím ohromně silná. Ale ne tak, jak mi dřív třeba rodiče říkali, že jsem silná - ve smyslu tvrdá, jako buldozer, strohá, statečná. To jsem právě být nechtěla, snažila jsem se být holčičkovská, panenkovská, křehoučká, hlavně ne jako chlap! Ale teď, teď jsem silná - ve smyslu stabilní. Zní to možná oxymórně, od někoho, kdo nemůže předvídat, kdy bude mít depresivní (nebo jakýkoli) meltdown (zhroucení, v podstatě záchvat, ale nemusí vždycky kolem létat třísky). Ale fakt je, že když zrovna tyhlety depresivní epizody nemám, cítím se mnohem stabilněji než dřív. Najednou je tu moje nitro se mnou, ne proti mně. Je to fajn pocit.