Žlutá vydra nejen o životě s AS

Když jsem psala první článek o záležitosti, jež se nazývá meltdown, nazvala jsem ho Jak probíhá meltdown . Později jsem ale název změnila, protože, aniž bych si toho všimla, vlastně jsem v něm průběh tohoto "záchvatu" příliš nepopsala, ač jsem původně chtěla. Jenže mi došlo, že bych to nemohla popisovat dostatečně autenticky, pokud bych se pokusila popsat záležitost, která se mi stala před rokem, a domýšlet si ( v podstatě tedy vymýšlet ), to jsem nechtěla. Minulý týden mě ale tahle "mrška" navštívila. Byla vyústěním depresivního stavu, který mě provázel pár týdnů předtím, se kterým jsem vůbec nedokázala hnout, a ke kterému se lepilo pořád víc a víc věcí , které nakonec způsobily zhroucení. Povím vám o tom něco. Na začátku nebyly samotné deprese. Úplně nejdřív bylo čím dál častější popouzení. Nevím, zda to bylo tím, že já byla citlivější a popudlivější, nebo tím, že prostě na mě přišlo najednou o něco víc situací, kdy jsem byla v nepohodě, než jindy. Třeba jsme by...

Rozhodla jsem se, že si sepíšu pár poznatků, ke kterým jsem za tu dobu, co se konečně pořádně znám, došla. Když tohle všechno teď vím, je mi trochu líto mého mladšího já, které pořád o sobě pochybovalo a tolika věcí se bálo. Tak jsem si řekla, že napíšu takový dopis do minulosti. Pro moje náctileté já. Aby vědělo. Vlastně i pro to svoje současné, které na to občas zapomíná. Moje milá Vydro. Jsi dobrý člověk. To především. Nezapomenout! Dále bych ti chtěla objasnit, že musíš dělat daleko méně věcí, než si myslíš. Rozhodně nemusíš... ...objasňovat druhým neustále, proč jsi něco udělala tak, jak jsi to udělala. Když to někdo nepochopí napoprvé a snad to ani pochopit nechce , spíš čeká, že se budeš v kaluži viny plazit po kolenou, tak ti nestojí za to, aby ses před ním ponižovala. A za to ti vlastně nestojí nikdo! ...pomáhat všem, kteří mají nějaké trable. Ty víš, že když můžeš, pomůžeš ráda. Vykašli se na ty, kteří by se ti snažili vyvolat pocit viny jen proto, ž...

Ne, nevymýšlím si. I když pořád opakuju, jak jsem ráda za to, že jsem se o svém autismu dozvěděla. I když vím, jaké má dobré stránky. I když se asi řadím mezi takzvané sebeobhájce , kteří se svou diagnózu snaží aktivně prezentovat tak, jaká opravdu je. Někdy mě to prostě napadne... On se tomu člověk těžko ubrání. Kdybych celý život žila mezi autisty, nejspíš by to bylo snazší - ubránit se té myšlence. Ale když žijete ve společnosti, kde převažují neurotypici, vše je primárně uzpůsobeno pro ně (pochopitelně), s každým se automaticky počítá jako s neurotypikem , pokud složitými důkazními procesy nebo nějakým excesem nedokáže opak - pak můžete být sebeuvědomělejší, sebespokojenější, občas přijde ta slabší chvilka. Není to slabší chvilka v tom, že najednou chcete být "ten obyčejný nudný neurotypik " a jindy to "v žádném případě nechcete a ještě nad nimi naopak ohrnujete nos". Já vím, dost NT si o autistech, a o sebeobhájcích obzvlášť, myslí, že jsou nafoukaní ....

Schválně, kdo si dřív myslel, že se tohle slovo píše spontální ? Asi to sedí líp do huby, nebo co. Trochu paradoxně si myslím, že dokážu být dosti spontánní, ovšem v rámci jistot . Jenže být na autistickém spektru je vlastně z neurotypického pohledu jedna velká jízda paradoxů, tak co by tam nebyl další z nich. Jak si to představit? Asi tak: jsem schopná spontaneity - a mám to i celkem ráda - v situacích, kdy vím, jaké budou důsledky. Nebo alespoň jsou ty důsledky velmi pravděpodobné. Mohu se klidně jen tak rozhodnout po cestě ze školy, že tentokrát nepojedu metrem, ale zajedu si oklikou přes Braník, protože je hezky, mám čas a chci se kochat Prahou. I když, mezi námi, i tyto zdánlivě spontánní cesty, které se tak obtížně vysvětlují ostatním ( Do Modřan? A proč? Co tam budeš dělat? ), si většinou taky plánuju dopředu. Obvykle tak po té první pětačtyřicetiminutovce přednášky, kdy pozornost poleví a začne těkat k jiným myšlenkám, to já si dokonce naplánuju i ty konkrétní spoje, kt...

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si...

Pro začátek přeji krásný den. Zamýšlela jsem se asi po několikáté nad různými kamarádskými vztahy , kterými jsem měla šanci za dvacet let projít. Bylo jich opravdu dost. Sice autisté často nemají přátele, ale už víme, že u děvčat je to trošku jinak . U nás není zas až takový problém to přátelství najít, ale udržet  ho. Někdy je to kvůli nám, jindy zase kvůli druhé straně. Jako nejhlavnější problém (z naší strany) vidím to, že co nám umožňuje přežít v neurotypické společnosti, to se často v přátelství stává prokletím - maskování . Vy se naučíte nasazovat si určité masky, abyste nevyčnívali a mohli jakž takž hladce fungovat v nějakém kolektivu, kde musíte být - až už pomalu ani nevíte, kdo vlastně jste vy tam uvnitř. A pak se spřátelíte s někým, na koho vaše maska zapůsobila. Jenže vy ji nemůžete držet pořád. Ano, často se povede, že kamarád odhalí části vašeho pravého já a neuteče s křikem, ale ani to ještě není záruka, že přátelství opravdu vydrží. Rozhodla jsem se, že už...

Nevím, jak moc se dnešní děti budou třeba potýkat s tím, že až dospějí, stále nebudou znát svou diagnózu (myslím že také budou, byť se o autismu více mluví). Taky nevím, kdy přesně se u nás začal diagnostikovat Aspergerův syndrom. Myslím ale, že to zas tak dávno není. A taky myslím, že jsem z generace, ve které se určitě vyskytuje velký počet nediagnostikovaných - nepřišlo se na nic v dětství, takže se k nim přistupovalo jako k neurotypikům a oni se buď naučili chovat "správně", nebo se to nenaučili a mají výčitky svědomí nebo vypěstovanou neurózu . O tom jsem ale mluvit nechtěla. Asperger prostě není "klasický postiž" - i když pozor, protože se jedná o autistické spektrum, tak se prostě čas od času skutečně může stát, že ta "funkčnost" jde rapidně dolů nebo naopak nahoru . Když jde u aspie dítěte dolů, tak se to většinou (pokud o tom nic nevíme a diagnózu nemáme) bere jako zlobení, období vzdoru, trucování atd . Občas přemýšlím, jestli by byla ...