Žlutá vydra nejen o životě s AS

Chodíte rádi někam mezi lidi? Do hospody. Na plesy. Na koncerty. A tak podobně? Já bych ráda odpověděla na tuto otázku nějak jednoznačně, ale zjistila jsem, že to není možné. Klasicky autistická věc - není to vůbec tak jednoduché, abych řekla nesnáším chodit ven . To klíčové jádro leží někde jinde, než v počtu lidí mrcasících se na akci okolo vás. U mě nejspíš mimo jiné hraje roli nikoliv počet lidí, který na akci bude celkově, nýbrž počet lidí, se kterými tam jdu . Možná jsem ještě prostě nenarazila na partu, ve které by mi to nevadilo, ale zatím to mám prostě tak, že jakmile někam nejdu s někým ve dvou , ale třeba už ve třech, je to pro mě méně příjemné. Možná je to tím, že to znamená, že se nikdo z nich nebude moct věnovat jen mně? Nee, nejsem žádný uzurpátor. Ale možná je to kvůli tomu, že se pak nemůžu spoléhat na to, že kdyby mi bylo úzko, tak by tam ten člověk mohl být pro mě , aniž bych se musela cítit provinile, že si ho právě uzurpuju pro sebe tím, že je mi zle. Jiná si...

Pro začátek přeji krásný den. Zamýšlela jsem se asi po několikáté nad různými kamarádskými vztahy , kterými jsem měla šanci za dvacet let projít. Bylo jich opravdu dost. Sice autisté často nemají přátele, ale už víme, že u děvčat je to trošku jinak . U nás není zas až takový problém to přátelství najít, ale udržet  ho. Někdy je to kvůli nám, jindy zase kvůli druhé straně. Jako nejhlavnější problém (z naší strany) vidím to, že co nám umožňuje přežít v neurotypické společnosti, to se často v přátelství stává prokletím - maskování . Vy se naučíte nasazovat si určité masky, abyste nevyčnívali a mohli jakž takž hladce fungovat v nějakém kolektivu, kde musíte být - až už pomalu ani nevíte, kdo vlastně jste vy tam uvnitř. A pak se spřátelíte s někým, na koho vaše maska zapůsobila. Jenže vy ji nemůžete držet pořád. Ano, často se povede, že kamarád odhalí části vašeho pravého já a neuteče s křikem, ale ani to ještě není záruka, že přátelství opravdu vydrží. Rozhodla jsem se, že už...

Nevím, jak moc se dnešní děti budou třeba potýkat s tím, že až dospějí, stále nebudou znát svou diagnózu (myslím že také budou, byť se o autismu více mluví). Taky nevím, kdy přesně se u nás začal diagnostikovat Aspergerův syndrom. Myslím ale, že to zas tak dávno není. A taky myslím, že jsem z generace, ve které se určitě vyskytuje velký počet nediagnostikovaných - nepřišlo se na nic v dětství, takže se k nim přistupovalo jako k neurotypikům a oni se buď naučili chovat "správně", nebo se to nenaučili a mají výčitky svědomí nebo vypěstovanou neurózu . O tom jsem ale mluvit nechtěla. Asperger prostě není "klasický postiž" - i když pozor, protože se jedná o autistické spektrum, tak se prostě čas od času skutečně může stát, že ta "funkčnost" jde rapidně dolů nebo naopak nahoru . Když jde u aspie dítěte dolů, tak se to většinou (pokud o tom nic nevíme a diagnózu nemáme) bere jako zlobení, období vzdoru, trucování atd . Občas přemýšlím, jestli by byla ...

Hodně se specializuju na to, co slyším . Myslím, že mým nejostřejším smyslem je čich , ale sluchem vnímám snad nejvíc informací. Špatně rozeznávám lidi podle obličeje, ale po hlase nemám pochybnosti. Když si v hlavě přehrávám písničku, tak úplně přesně tak, jak zní , se všemi hlasy a nástroji. A mrzí mě, že to nedokážu takhle stejně taky napodobit. Hlasy a zvuky ale napodobovat umím velice dobře . Jenom se to holt úplně nenosí. Myslela jsem si, že tím, že napodobím něčí hlas a dikci, mu dám najevo, že ho znám, že si všímám drobností, že ho poslouchám. Lidi to ale většinou berou tak, že se jim smějete. A to je nemusíte ani parodovat, jen je napodobíte beze stopy posměchu. No a napodobování zvuků je zase dětinské. Čest výjimkám, kterým to přijde legrační! Petr se směje, když napodobuju zvuk helikoptéry. Nebo hlasy herců z Harryho Pottera , když mu čtu knížku. A když napodobuju jeho, můžu dokonce i trošku karikovat a taky se tomu směje. Pustím takovou tu  nejznámější pizzicato me...

Mám tady další útržek ze svých zápisků. Vlastně není jeden, jsou dva, ale celkem krátké a na podobné téma, tak jsem je spojila takto v jeden článek. Jistě lehce poznáte, že pocházejí z období (to zní jako komentář k nějakým historickým památkám!) zkouškového, kdy jsem měla spoustu času na přemýšlení, ale vlastně neměla, protože mi stále v hlavě znělo - "se učit, se učit..." Bude jedna ráno. Snažila jsem se udělat něco z logiky . Zítra to půjde, rozumím tomu, ale ten Word je strašný. Nejenže tam prostě funguje únava očí z toho, že svítí monitor, černé písmo na bílém pozadí, ale…proč proboha musí mít zvýrazňovač textu jen pár barev , které jsou buď tmavě vyblité , nebo tak neskutečně křiklavé ?? Moje oči!! Fakt to bolí... Kdyby to bylo na mně, tak si vyberu nějakou jemnou krémovou žlutou nebo světle blankytně modrou , proč to nejde? Přitom text nebo pole tabulky může mít jakoukoli barvu…   Útržky... Missing Someone, pak zas Heaven Falls.. Ty písničky jsou si tak...

Toto je překlad článku Samanthy Craft z anglicky psaného blogu Everyday Asperger's . Je to první překlad, který jsem se zde rozhodla uveřenit - možná proto, že to je zatím jediný můj překlad nějakého auti-článku, který jsem dokončila. :D Překládám docela ráda, protože sama u sebe vidím, jak ráda bych si všechny ty zajímavé věci od AS blogerů přečetla, ale když nejsou v češtině, nemůžu se do nich bohužel "ponořit" tak dobře, i když anglicky rozumím. Není to ale tak splavný tok myšlenek jako u česky psaných věcí, právě proto, že se každou chvíli zastavuji a ujišťuji, jestli jsem to či ono pochopila dobře, někdy se zase ztratím v dlouhém anglickém souvětí, na jehož začátku nejsem ještě schopná odhadnout, jaká bude celková pointa. Odkaz na zdrojový článek je zde: https://everydayaspergers.com/2012/06/03/day-131-the-crow-in-me/ A nyní tedy už pojďme na to. Kdybych měla nějakou svoji "poznámku překladatele", připíšu ji do textu kurzívou . :) Nedávno j...

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu , ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace. Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity" . To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe. Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále něja...