Žlutá vydra nejen o životě s AS

Nevím, jak moc se dnešní děti budou třeba potýkat s tím, že až dospějí, stále nebudou znát svou diagnózu (myslím že také budou, byť se o autismu více mluví). Taky nevím, kdy přesně se u nás začal diagnostikovat Aspergerův syndrom. Myslím ale, že to zas tak dávno není. A taky myslím, že jsem z generace, ve které se určitě vyskytuje velký počet nediagnostikovaných - nepřišlo se na nic v dětství, takže se k nim přistupovalo jako k neurotypikům a oni se buď naučili chovat "správně", nebo se to nenaučili a mají výčitky svědomí nebo vypěstovanou neurózu . O tom jsem ale mluvit nechtěla. Asperger prostě není "klasický postiž" - i když pozor, protože se jedná o autistické spektrum, tak se prostě čas od času skutečně může stát, že ta "funkčnost" jde rapidně dolů nebo naopak nahoru . Když jde u aspie dítěte dolů, tak se to většinou (pokud o tom nic nevíme a diagnózu nemáme) bere jako zlobení, období vzdoru, trucování atd . Občas přemýšlím, jestli by byla ...

Hodně se specializuju na to, co slyším . Myslím, že mým nejostřejším smyslem je čich , ale sluchem vnímám snad nejvíc informací. Špatně rozeznávám lidi podle obličeje, ale po hlase nemám pochybnosti. Když si v hlavě přehrávám písničku, tak úplně přesně tak, jak zní , se všemi hlasy a nástroji. A mrzí mě, že to nedokážu takhle stejně taky napodobit. Hlasy a zvuky ale napodobovat umím velice dobře . Jenom se to holt úplně nenosí. Myslela jsem si, že tím, že napodobím něčí hlas a dikci, mu dám najevo, že ho znám, že si všímám drobností, že ho poslouchám. Lidi to ale většinou berou tak, že se jim smějete. A to je nemusíte ani parodovat, jen je napodobíte beze stopy posměchu. No a napodobování zvuků je zase dětinské. Čest výjimkám, kterým to přijde legrační! Petr se směje, když napodobuju zvuk helikoptéry. Nebo hlasy herců z Harryho Pottera , když mu čtu knížku. A když napodobuju jeho, můžu dokonce i trošku karikovat a taky se tomu směje. Pustím takovou tu  nejznámější pizzicato me...

Mám tady další útržek ze svých zápisků. Vlastně není jeden, jsou dva, ale celkem krátké a na podobné téma, tak jsem je spojila takto v jeden článek. Jistě lehce poznáte, že pocházejí z období (to zní jako komentář k nějakým historickým památkám!) zkouškového, kdy jsem měla spoustu času na přemýšlení, ale vlastně neměla, protože mi stále v hlavě znělo - "se učit, se učit..." Bude jedna ráno. Snažila jsem se udělat něco z logiky . Zítra to půjde, rozumím tomu, ale ten Word je strašný. Nejenže tam prostě funguje únava očí z toho, že svítí monitor, černé písmo na bílém pozadí, ale…proč proboha musí mít zvýrazňovač textu jen pár barev , které jsou buď tmavě vyblité , nebo tak neskutečně křiklavé ?? Moje oči!! Fakt to bolí... Kdyby to bylo na mně, tak si vyberu nějakou jemnou krémovou žlutou nebo světle blankytně modrou , proč to nejde? Přitom text nebo pole tabulky může mít jakoukoli barvu…   Útržky... Missing Someone, pak zas Heaven Falls.. Ty písničky jsou si tak...

Toto je překlad článku Samanthy Craft z anglicky psaného blogu Everyday Asperger's . Je to první překlad, který jsem se zde rozhodla uveřenit - možná proto, že to je zatím jediný můj překlad nějakého auti-článku, který jsem dokončila. :D Překládám docela ráda, protože sama u sebe vidím, jak ráda bych si všechny ty zajímavé věci od AS blogerů přečetla, ale když nejsou v češtině, nemůžu se do nich bohužel "ponořit" tak dobře, i když anglicky rozumím. Není to ale tak splavný tok myšlenek jako u česky psaných věcí, právě proto, že se každou chvíli zastavuji a ujišťuji, jestli jsem to či ono pochopila dobře, někdy se zase ztratím v dlouhém anglickém souvětí, na jehož začátku nejsem ještě schopná odhadnout, jaká bude celková pointa. Odkaz na zdrojový článek je zde: https://everydayaspergers.com/2012/06/03/day-131-the-crow-in-me/ A nyní tedy už pojďme na to. Kdybych měla nějakou svoji "poznámku překladatele", připíšu ji do textu kurzívou . :) Nedávno j...

Mohlo by se zdát, že titulkem tohoto článku chci proti někomu brojit. To vůbec ne! Jenom jsem přemítala o svých možnostech, například o svém budoucím zaměstnání, a znovu jsem se tak utvrdila v tom, že autistická povaha není něco vycucaného z prstu , ale že to opravdu znamená, že jste v dost věcech trošku (dost) jiní, než běžná populace. Proč si to tedy myslím? Inu, začnu trochu zeširoka. Častokrát mě napadalo, jak je to možné, že se někdy vůbec nemám ráda. A to navzdory tomu, že jsem nevyrostla v prostředí, kde by mě někdo neustále ponižoval. A aby ještě nedošlo k omylu - nemyslím sebelásku ve smyslu "líbí se mi, jak vypadám". Spíš takovou tu typu "věřím sobě a svému úsudku a beru v potaz své pocity" . To už byl totiž problém. Ne že bych si nevěřila co do nějakých znalostních úkonů, ale v praktických životních otázkách a především ve společnosti, to už bylo jiné kafe. Než jsem věděla o tom, že mám Aspergerův syndrom, snažila jsem se sama sebe neustále něja...

Přála bych si... ...aby si lidé nechtěli navzájem pořád dělat naschvály, habaďůry a intriky. ...aby se lidi postupem života neodnaučovali směle říkat, co potřebují a chtějí. ...aby nám nebylo vštěpováno, že kdo naslouchá svým potřebám a přáním, je sobec. ...aby bylo možné někomu říct "teď na tebe nemám náladu" a nebylo to bráno jako jedovatý trn. Já to opravdu nemyslím zle. ...mít kouzelnou hůlku , která by uměla dělat z ničeho něco a hned, bez práce a investic. Protože bych si taky třeba přála: ...aby se všechny ty krásné starobylé domy v centru i na okraji města mohly zázračně opravit a nechátraly dál, až je nechá majitel zbořit, protože je to nakonec levnější varianta. ...aby stačilo zavřít oči a hned bych mohla být tam, kde potřebuju , bez únavných cest autobusem. ...abych mohla úplně libovolně střídat jakékoliv účesy, oblečení a vůbec vzhled , podle momentálního rozpoložení. ...mít svoji vlastní tramvaj. ...aby existovala Škola čar a ko...

Když jsem četla Deník Anny Frankové , úplně jsem se s ní ztotožňovala (mimo jiné) v pasáži, kde říká, že se jí často chce prosit boha, aby jí dal jinou povahu . Takovou povahu, která by všechny lidi nepopouzela proti ní. Já sama pro sebe bych si to ještě doplnila - občas bych si moc přála mít jinou povahu, abych proti sobě nepopouzela ostatní a aby ostatní tolik nepopouzeli mě . (když si řeknu slovo popouzet , představuju si velký kus molitanu, který mi zacpává pusu , už to radši říkat nebudu :D) Nerada bych vypadala jako neustále se litující fňukna , která má pocit, že s ní není nic špatně, nýbrž že všichni ostatní okolo se musí změnit. Právě proto bych k té původní větě dodala ještě druhou část. Já jsem si prostě vědoma toho, že mě u druhých lidí často zbytečně serou věci, nad kterými by ostatní lidi jen mávli rukou. Já to vím, dokonce mě sere I TO, jenže já opravdu nevím, co s tím mám proboha dělat. Není to tak, že bych od rána do večera někoho kritizovala, to přenechá...