Žlutá vydra nejen o životě s AS

Občas je těžké být na autistickém spektru. Ani ne tak proto, že byste byli tak moc "hendikepovaní", ale spíš kvůli těm nejrůznějším očekáváním , která k vám ze všech stran přicházejí a vy je zkrátka nenaplňujete - ať už jde o ta, která mají lidé, již o autismu (a že je i vaší součástí) nevědí nic a tudíž od vás logicky očekávají to, co od neurotypiků, nebo ta, která mají ti, co o autismu sice něco vědí, ale nevědí už, jak to funguje v praxi . Ti zas od vás nejspíš budou očekávat něco z těchto věcí: Autismus jde poznat. Poznat moc nejde a rozhodně ne na první pohled. Myslím si dokonce, že i u těch "nejtěžších" případů se na první pohled neprojevuje ani tak autismus, jako spíš to ostatní - mentální retardace, fyzické postižení a podobně. Autismus je spíš mozková záležitost . Řekla bych, že autismus nemůžete moc poznat , ale spíš ROZpoznat  - u někoho, koho znáte už nějakou dobu, zjišťujete, že na některé věci reaguje jinak než jeho vrstevníci , popřípadě svět c...

Hola! Minulý článek o meltdownech jsem psala během fáze, kdy deprese byly na ústupu , proto jsem taky už byla alespoň schopna něco napsat. Teď se zdá, že už je zase vše o něco lepší, tudíž si můžu dovolit lehčí téma. Zkoušela jsem si představit, jak by to vypadalo, kdybych já jako introvertní a lehce neurotický asperger měla být tím, čemu se říká influencer. Ať už na Youtube (počeštěně na jůtůčku ) či na Instagramu - to jsou v současné době asi největší platformy, kde se influenceři uplatňují. Teda možná ještě tak Tiktok, ale v tom se nevyznám. :D No, i když...tam vlastně asi ne, protože pokud vím, tak tam je to hlavně o krátkých skečích a není moc prostoru na nějaké hloubavé úvahy, které by na někoho působily, takže jsem asi měla pravdu. Blogy myslím nikdy nebyly vyloženě mainstreamové médium, byť teda v určitém období (zhruba 2006 - 2012) jsem měla pocit, že blogují snad úplně všichni , ale připomínalo to spíš takové uzavřené partičky podle toho, kdo měl jak zaměřený blog, než že ...

Jsem tu po trochu delší době, abych nějak shrnula takový hodně nepříjemný stav , ve kterém se právě nacházím. Přemýšlím, jak začít, aby to bylo srozumitelné. Když jsem byla v pubertě, mívala jsem depresivní období (to jsem ještě o AS takřka nic nevěděla a myslela jsem si, že jsem zkrátka divné introvertní NTčko). Samozřejmě, že mi bylo divné, že jsem kolem sebe viděla vrstevníky, kteří působili, jako by nikdy nic takového nezažili , jako by maximální vypětí emocí, které zažívají, bylo leda naštvání, ale ne taková frustrace a vypnutí, jako jsem cítila já. Záviděla jsem takovým lidem, protože jsem si říkala, že vztek sice není ideální, ale je akční a energický , kdežto smutek a deprese jsou pasivní a paralyzující. No, sice jsem tedy viděla lidi v mém věku, kteří jako by snad kromě blbých známek neměli žádné výrazné problémy v životě, ale i tak jsem svoje temná období přičítala pubertě a říkala si, že se to holt musí vydržet. Rodiče to hádám viděli stejně - no jo no, nešťastná láska, t...

Včera jsem udělala poslední zkoušku tohoto semestru , takže bych teď měla cítit velkou úlevu. Pravdou je, že zas až tak horké to není, ale asi je to dobře. Protože chci ve všem vidět to dobré, tak to beru tak, že se mi emoce stabilizují a to je fajn. Pamatuju si z jednoho článku Anie Songe větu o tom, jestli vůbec je možné naučit se nepustit si tolik k tělu to negativní, co někdy přichází od druhých, ale zároveň si tím nezavřít cestu naopak k tomu pozitivnímu . Taky jsem o tom hodněkrát uvažovala, byla jsem nešťastná ze svých depresí a velkých poryvů "nálad" (ony to nálady v podstatě nebyly, jen mě okolní svět hodně ovlivňoval), ale říkala jsem si, jestli by stálo opravdu za to se jich nějak zbavit, pokud by to ale znamenalo, že pak taky nebudu schopná cítit tu obří radost , co mnou někdy cloumá. No, nechci o tom tématu mluvit tak, jako by tady snad už bylo hotovo a já byla na konci své cesty, to vůbec. Ale rozhodně můžu říct, že čím dál častěji cítím takovou pohodu , jak...

Zdravím. Tento příspěvek se nejspíš nebude tak bezprostředně dotýkat autismu, pokud tedy nechcete do této kategorie zahrnovat i jen to, co prostě napíše autista. Včera večer jsem dlouho ležela před spaním v posteli (ano, to se mi stává hodně často a občas je to fakt otravné , jenže ono pořád nějak usnout ne a nejde) a přemýšlela. Obvykle tak přemýšlím o věcech, které se ten den staly, co jsem si kde přečetla, viděla a tak podobně. Někdy stačí úplná maličkost a v myšlenkách mě to vystřelí k dávno zapomenutým zákoutím mé mysli , až se sama divím, o čem to zas přemítám. Někdy si musím sama říct "STOP, přestaň se tímhle zabývat, protože to už bylo dávno a nemusíš se v tom zase babrat". Na to většinou pomáhá začít dělat něco jiného, kdy se budu muset soustředit na tu činnost. Nebo si začnu polohlasem opakovat nějaký dvouslabičný shluk hlásek , který mě zrovna napadne, abych ty myšlenky přehlušila. Tohle ale pomáhá a má smysl jen u takových věcí, které vlastně ve výsledku nejsou ...

Pokud se někdo rozhodne zjistit si bližší informace o autismu, brzy nevyhnutelně musí narazit na tento zvláštní pojem. Píše se, že autisté mívají "speciální zájmy" . Možná je to jen můj dojem, ale mně tohle pojmenování přijde trošku zkreslující. Protože když slyšíte slovo "speciální", tak se vám vybaví něco výjimečného, zvláštního, prostě něco extra . V tomto případě by to tedy pod touhle optikou znamenalo, že autisté mají zájmy, které jsou prostě neobvyklé a řekněme nenormální. Jenže takhle to právě úplně být nemusí! Speciální zájem v kontextu autismu znamená spíše "intenzivní zájem" . Nemusí se vůbec jednat například o zálibu ve vlacích, což je už takový stereotyp, že autista bude mít rád vláčky. Může to být úplně jakýkoliv koníček, celkem "nenápadný". Rozdíl je tu akorát v tom, jak moc do hloubky se autista svému zájmu věnuje. Spojení "speciální zájem" se tedy nepoužívá v kontextu "já mám nějaký koníček a ten je speciální...

Poměrně častým stereotypem o autistech je to, že jsou geniální . Není to však rozhodně pravidlem. Ne každý autista je extrémně inteligentní (někdo může mít supertalent v jiné než intelektové oblasti a někteří ho taky prostě nemusí mít vůbec). Pokud má někdo taková ostrůvkovitá nadání, pak se tomu říká savantské schopnosti - a ne každý savant je autistou. Ech, proč o tom povídám? Moji rodiče si o mně vždycky mysleli, že inteligence je právě to, čím vynikám. A to ještě ani netušili, že jsem nějaký autista. Naučila jsem se číst ve třech letech , slovní zásobu jsem měla širokou a "dospěláckou" (mimochodem jeden z možných znaků AS u dětí - a tady pozor, skutečně pouze AS, neboť to je právě ten snad jediný rozdíl v diagnostice, že totiž dítě aspík nemá opožděnou řeč ), zajímala jsem se o taková vědecká témata, encyklopedie a tak, takže rodiče celkem logicky nabyli dojmu, že jsem prostě chytré dítě. Bohužel tohle se se mnou pak táhlo už celý život. Proč říkám bohužel? (a proč t...